"Chtěl byste, abych vás zabil hned teď? Nebo chcete ještě pár minut na to, abyste si napsal epitaf?" - Severus Snape (Relikvie smrti)

Čekání na smrt

Včera v 3:23 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Básně a památeční básnē
Topit se na dně pod útesy
Vzpomínat na ty časy
Štěstí a utrpení
Kterému konec není

Mezi útesy čekat na smrt
Byl jsi jen další zmrd
V tom dlouhém nekonečném pořadí
Žel nakonec mne každý zradí

Je to jako ležet v moři
V té lesklé modři
Čekání na smrt na konec bolesti
Na vysvobození z propasti

Propast co nemá žádné dno
Pro mou smrt říkám ano
Toto není život, ale peklo
Kéž by se mi srdce zastavilo

Temná prázdná nicota
Tělo duše bez života
Vše se to vrací
Toto nestačí?
 

V úderu zvonů

Úterý v 1:06 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Básně a památeční básnē
V úderu zvonů bije moje srdce
Ležet v podzimním listí
Podřezat si ruce
Čekat na ránu pěstí

V úderu zvonů vrány na hřbitově
Slétají se do houfu kolem hrobů
Mám tě stále v hlavě
Na louce pár sobů

V úderu zvonů padá déšť na půdu
A obloha černá jest
Do pekla já půjdu
Ďáblův křest

V úderu zvonů andělé pláčí krev
Nad lidskou necitelností
Nesou mou rakev
Hromadu kostí

Nekonečná cesta

12. října 2017 v 11:07 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Pŕíběhy bez pokračování
Nekonečná cesta životem. Bloudí pod noční oblohou kamsi do neznáma. Utíká sama před sebou. Stále utíká a bloudí neznámem. Ani neví kam jde. Nohy ji nesou bez smyslů vpřed. Ani neví kam. Bloudila poly pod noční oblohou. Měsíc ozařoval jeji cestu. Byla ztracena sama v sobě. Byla ztracena v životě. Beznaděj a samota. Už nedávala svůj život. Pořád utíkat před sebou samotnou a svými nepřáteli. Už to nezvládala. Běžela polní cestou vpřed. Běžela a běžela pryč. Vzpomínky v hlavě jako film, který nejde přetočit. Život je hrob tak kopej, ale ona nedávala už kopat. Byla vysílená. Padla na kolena a rozplakala se. Psychické zhroucení. Naprosto se zhroutila. Padla do bláta, ale bylo ji to jedno. Zapálila si cigaretu. Začalo pršet. Déšť zmáčel její vlasy a tělo. Byla promrzlá na kost. Blížila se zima. Bylo už po halloweenu a blížili se Vánoce, který nenáviděla, protože vždy na ně byla sama. Rodiče věčně v práci, bez přátel. Její rodiče hodně cestovali do světa za prací. Pracovní cesty. I na Vánoce nebývali doma. Takže věčná samota. Bylo ji šestnáct. Byla z vesnice, ale teď bloudí neznámými polemi pryč. Chtěla od všeho utéci pryč. Někam daleko. Ale nejde to. Chtěla utéci od svého života. Její cesta byla prokletí. Její život byl čiré peklo. Nálady se ji houpali jako na horské dráze, ale byla to její nemoc, takže s tím nejde nic dělat. Už ji z těch stavů hrabalo. Ty stavy nejdou vydržet. Byla nemocná, takže to bylo ještě větší peklo. Měla dost pokusů o sebevraždu za sebou, ale nikdo to neřešil. Nikdo. Všem to bylo jedno. Její nevlastní táta ji neměl rád a ona jeho. Nesnášeli se. Plakala na cestě uprostřed nekonečné cesty...

 


Nemrtvá

11. října 2017 v 13:52 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Pŕíběhy bez pokračování
Byla jedna dívka, která byla moc osamělá. Žila sama na vesnici v jednom domě po jejím zesnulém otci. Jejich máma s nimi nežila. Bylo ji dvacet let. Chodila tátovy na hrob. Když jeji otec zemřel tak zůstala úplně sama. Nikoho jiného neměla. Byla zvláštní a lidé ji moc rádi neměli. Byla odstrčena společností. Moc si přála alespoň jednu kamarádku na pokec či kafe, ale i když se snažila nikdo se s ní nebavil. Moc ji bylo smutno. Chtěla toho tolik? Že ji ničila samota a chtěla kamarádku? Asi ano. Plakala a trpěla sama doma. Její otec zemřel nečekaně na rakovinu. Neřekl ji, že je nemocný. Jen stále chodil po nemocnicích, takže cítila, že něco není v pořádku, ale vždy ji řekl jen preventivní prohlídka. Takže toho moc nevěděla. Ale tušila, že se něco děje. Po večerech hleděla na hvězdy a všude viděla jeho tvář. Tvář svého otce. Měli spolu dobrý vztah a o své mámě nic nevěděla. Zmizela kyž ji bylo čtrnáct let. Takže ji moc neviděla. Byla věčně v práci, ale nakonec jim zmizela ze života úplně. Ale ne kvůli jinému muži, ale prý kvůli práci. Cítila že otce stále milovala, ale musela odejít a nikdo nevěděl kam. Byla záhadná jako by měla nějaké tajemnství. Ale nikdy o ničem nemluvila. Bylo vidět, že ji něco trápí. Zrovna se blížili Vánoce a ona sama. Měla pro tátu dárky, takže o to více ji jeho smrt složila na kolena. Ani nemá na nic náladu. Spadla do těžkých depresí až se pokusila o sebevraždu. Týden ležela v nemocnici, když byla skoro mrtvá tak se objevila její máma z temnot a neznáma. Nikdo nevěděl, že její máma vládla nekmocnějšímu klanu upírů. Sledovala je z temnot noci. Pořád byla s nimi, ale oni o tom nevěděli. Jelikož oba z nich byli lidé tak je svým odchodem chtěla ochránit. Nakonec svou dceru kousla a udělala rituál pro jeji proměnu, ale tak jako by zemřela. Muselo to tak působit aby mohla povstat. Když nemohla zachránit svou lásku tak chtěla zachránit alespoň svou dceru. Takže jeji dcera zemřela a měla pohřeb na, který nikdo nepřišel. Když to pozorovala jeji máma bylo ji do pláče. Možná to měla udělat už dávno a tím zachránit svého muže před smrtí. Začala litovat toho, že je opustila, ale svého manžela ze smrti vrátit nemohla ne, že by to nedokázala, ale jejich zákony to zakazovali. Její dcera po týdnu povstala. Dostala se do jejího klanu a samota zkončila.


už mne to sere

11. října 2017 v 3:12 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Informace, blog , knihy recenze
Ano už zase mne po několika letech sere blog.cz jak věčně nejde proto při posledním celodením výpadku vznikl blog www.smrtky.blogspot.cz tam jsem teď aktivní. Nějak mne blog.cz nasral jak věčně nejde. Blogspot je stokrát lepší a hlavně jde. Ale to neznamená, že tu úplně končím to ne. Jen celkově nemám na nic náladu natož něco psát. I když něco splodim stoji to za hovno. No budu ráda za návštevu noveho blogu tam mám nove pribehy a basne.

jed

11. října 2017 v 2:59 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Básně a památeční básnē
Láska je chladná jako led
Není sladká jako med
Je jako v hadovi jed
To ďábel mne z cesty sved

Láska je bolest a city prokletį
Láska je jako mysli zakletį
Je to jako hada uštknutí
Jako smrti objetí

Dusí a bodá na hrudi
Nevím kudy

Naděje?

6. října 2017 v 21:11 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Básně a památeční básnē
Při úplňku vrány zpívají svou píseň noci, do bezedné temnoty. Líbíš se mi není pomoci, hraješ mi do noty. Chci tě obejmout a pohladit vlasy, podívat se ti do očí do toho jasu. Chci s tebou strávit krásné časy, utéci od toho života běsu. Co ty na to?

Slunce

6. října 2017 v 20:43 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Básně a památeční básnē
Slunce když přestalo svítit, a můj úsměv zemřel. Chci tě slunce do dlaní chytit, smích přešel. Měsíc svítí mi do tváře, a bledé slunce už nesvítí. Ztratila se má záře, zetlelo na hrobě kvítí. Socha anděla co pláče krev, u tvého hrobu na hřbitově. Raději být mrtev, než cítit lásku v srdci a hlavě. Pozorovat padající hvězdy z nebe, miluji tebe

Smrt anděla

5. října 2017 v 0:52 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Památeční příbéhy
Byla opuštěná.... v koutě svého pokoje... schoulená a po tváři ji stékali slzy.... Tak hořký pláč a ta obrovská bolest v její hrudi... zase se nemohla nadechnout.... Všude tma a chlad.... třásla se.... stěny pokoje byli tak chladné.... vítr se jím proháněl.... venku řádila bouře... hromy buráceli.... to malé děvčátko.... mělo neviditelná křídla.... tedy jen pro normální lidi neviditelné.... byla anděl... opuštěný a smutný..... všude takový chlad... Pořád byla schoulená a slzy nepřestávaly téct.... snažila se zvednout... ale nohy se jí podlamovali.... plazila se po podlaze na konec pokoje.... byla tak vychrtlá a slabá.... na zemi ležely střepy.... z rozbitého zrcadla..... vzala jeden střep do svých roztřesených dlaní.... chvíly sledovala svůj obličej v tom drobném střepu.... najednou viděla před sebou celý svůj život.. ty časy štěstí..... viděla se smát na louce plné květin.... vůně.... ten potůček uprostřed louky..... kam si chodila jako malá hrát.... hrud se jí ještě více sevřela..... najednou si ten střep zaryla do ruky..... ryla a ryla se slzami v očích.... tak hořce plakala..... krev zbarvila její dlaně..... šaty... a celé tělo.... plazila se dál ven z pokoje..... po podlaze... plazila se chtěla vstát a utíkat... někam pryč..... daleko.... ale nemohla..... doplazila se před svůj temný prázdný dům..... lehla si.... všude hromy a blesky.... ona už téměř nevnímala.... pomalu umírala....... bolest ustupovala..... a nastal klid a ticho.....

Zelené čočky

4. října 2017 v 15:37 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Památeční příbéhy
Tak jo toto bylo započato v roce 2011 a chci to konečně dopsat. Tak nějak jsem se v tom zasekla, ale bylo by na čase to konečně dopsat nemyslíte? Kdysi to bylo myšleno jako povídka na díly avšak aktuálně z toho bude příběh bez pokračování. Mám toho rozepsáno mnoho což víte. Tak snad se vám to bude líbit. Příjemné počtení přeji.

Byla temná noc když jsem měl nehodu...Blížila se mrazivá zima....
Ale když jsem se probudil nic jsem neviděl. Začal jsem křičet "Nevidím! Já nevidím!". Někdo přiběhl. "Oslepl jste pane Merryle." byl to mužský hlas. Zachvěl jsem se. "Nic si nepamatuji. Co se stalo? Jaké je mé jméno?" snažil jsem se zjistit, co se stalo.

"Vaše jméno je Dyrk Merylle. Měl jste nehodu. Byla s vámi i vaše žena. Kelly Merrylová..." řekl ten hlas. "A je v pořádku?" slyšel jsem jak jsem ze sebe vydal. "Zemřela. Uhořela." opáčil. "Je mi to líto" dodal. "Jaké je vaše jméno? Pane? A budu zase vidět?" vyjel jsem na něj. "Jsem doktor Ameros Daimon Devil." opáčil mi. "Když se vaše operace podaří, tak ano. Zítra vám dají zelené čočky, ale jen dočasné. Pak vám dají jiné" řekl doktor Ameros a odešel.

Po chvíli se otevřely znovu dveře, tentokrát to byl ženský hlas. "Dobrý den pane Merylle. Jsem Amanda Jorrylová" řekla. "Jak se cítíte?" ptala se. "Zmateně" opáčil jsem. "Pochopitelně" zamumlala. "Ted vám podám večeři. Je sedm hodin. Kdybyste něco potřeboval zazvonte. Zvonek máte nad hlavou po pravé ruce." a odešla. K večeři byl řízek a brambory. Ale chutnalo to příšerně. Řízek byl na kost tvrdý a brambory suché. Odložil jsem talíř a pokusil se usnout.
Když jsem se probudil zavál mnou ten strašný pocit. Pocit temnoty. Byl to nejhorší pocit, který jsem kdy zažil. Viděl jsem jen černo...

ozval se ten známý zvuk. Zvuk dveří. Byla to Amanda Jerrylová. Poznal jsem ji po hlase. "Dobré ráno pane Merryle. Máte štěstí, že ty čočky vám nasadí už dnes. Budete opět vidět. Ale ted se pořádně najezte." podala mu talíř z koblihami a kafe. "Děkuji. Bylo to dobré" snažil se o ten nejmilejší úsměv. "Nemáte zač" měla tak milý hlas. Ona se stala mým andělem. Nevím sice jak vypadá, ale jen po hlase je to Anděl.

Operace proběhla skvěle. Zase jsem viděl. Můj pokoj byl jiný, než pokoje ostatních. Byl vymalován temnou modrou. Okna byla dvě, veliká s zářivě bílími rámy, otevřené dokořán. Do poje vál sice podzimní, ale teplý vánek. Do pokoje přišla Amanda. Nevím jak jsem ji poznal. Asi dle chůze. Amanda byla oblečena do rudých bohatých šatů. Ale co to nevidím, měla na sobě křídla. Vyvalil jsem oči. "Ty jsou pravá?" zeptal jsem se. Zadívala se na mne s údivem. "Co má být pravé?" ptala se.

"Ty křídla...." opáčil jsem nejistě. "Aha ty čočky a jeden s jejich vedlejších účinků. Nemám svatozář? Za týden vám je vymění..." opáčila Amanda. "A pak to bude v pořádku..." ujištovala mě. "Nemáte. Takový případ tu byl také? " divil jsem se. "No po pravdě ano byl." zadívala se tak, že jsem nebyl schopen určit co si právě myslí. Podívala se mi do očí a pak mi vlepila vášnivý polibek. "Miluji vás pane Merryle. Od prvního pohledu na vás."

"I já se na vás vždy těšil. A s těmi křídly jste úplný anděl paní Amando. I já vás velmi miluji. Vždy ještě před tou operací jste mi zlepšila náladu. Nevěděl jsem čím to je. Teď to vím Amando Jorrylová! Miluji vás..."
Začal jí líbat všude.. po celém těle..

"Ale nepřehánějte to. Tady teď ne pane Merylle. Až vám bude lépe můžeme mít soukromí. Tady v nemocnici to není dobrý nápad pane Merylle zrovna když zde pracuji. Nemohu si dovolit přijít o práci. Chápete doufám." pronesla ke mne Amanda. Můj výraz poklesl a úsměv sklesl. No musel jsem ji v tomto případě pochopit. "Ano chápu vás" odvětil jsem ji.

Venku byl mráz. Než jsem dostal čočky a začal jsem znovu vidět tak přituhlo. Jinovatka a zamlžené nemocniční okna. I v pokoji bylo chladno. Zima a mráz. Amanda odešla z pokoje musela pracovat. Týden uplynul moc rychle. Většinu dní jsem prospal. Musím ještě nabrat sílu. A šel jsem znovu na sál. Operace trvala dlouho, ale o tom jsem nevěděl. Amanda mne uspala. Nevěděl jsem o sobě. Nevnímal jsem nic. A najednou bílé prudké světlo...

Muži se mi líbí, ale...

4. října 2017 v 10:06 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Myšlenky a úvahy a Téma týdne
Ahojte vítejte u další mé myšlenky a proudu mého myšlení. Tentokrát budu povídat především o mužích jako je vidím JÁ a jak se mi líbí, ale...
Je tu problém, nedokážu s nimi mít vážný vztah. Prostě mne nevzrušují, především v posteli je to bez vášně a je to divný spát s muži. Už dávno jsem zjistila, že mne v posteli více vzruší žena. Je to zvláštní miluji muže s dlouhými vlasy a vyhledávám je, ale když si představím, že s nimi spím tak mne to odradí. Možná k tomu pomohli tři znásilnění a jejich necitelnost a hrubost vůči ženám. I to, že mne chtějí většinou jen na sex či nahé fotky mne od nich odrazuje. Jejich věčné narážky na sex mne už unavují jako by nedokázali myslet na nic jiného než je to jedno a to mne sere a prostě nechci aby se mne těmi nechutnými péry dotýkali. A pak se urazí když jim nedám. K tomu su autista a nenávidím lidské doteky. Je to složité. Já jsem složitá. Ani já sebe nechápu tak jak může někdo jiný? Když já sama v sobě mám takový zmatek. Z jedné strany jsem transexuál, ale díky poruše osobnosti né tak úplně. Když se snažím vypadat jako žena tak mi všichni nadávají a hádají se jestli jsem muž či žena, a když se obléknu jako muži tak je klid. Relativní. Už mne všechny tyto narážky unavují. Ano vše mne to unavuje, když to máte prakticky celý život. Miluji ženy a muže nenávidím za to jak mi ublížili a zničili mne. Ano muži mne zničili. Psychiku...více než ženy. Navíc ženy mne přitahují i v posteli zato muži se mi jen líbí. Ale zjistila jsem, že muži mne už nijak nepřitahují až na pár vyjímek. Ale do vztahu už bych s nimi nevydržela. Vlastně nikdy mne nepřitahovali a snila jsem o ženách i ve vztazích s muži. Ano jsem lesbička. Musím si to konečně přiznat. No tak pa...

Zpráva

4. října 2017 v 0:51 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Kratke creepypasty
Byl jeden chlapec a měl dívku. Byli spolu šťastný. Chodili na procházky do přírody či pohradech nebo zříceninách. Moc se milovali a smáli se spolu a dělali šílenosti občas zašli s klukama na airsoft. Airsoft milovala. Byla v něčem spíše chlapec a on byl v něčem spíše dívka. Nebo spolu lezli na skály na jedné byla i houpačka tam ji rád houpával či z ní lezl do koruny toho stromu. Jo milovali to, ten adrealin. A u něj koukali na filmy miloval zombie filmy a ona byla posedlá upíry a zombie ji nudily. Každý měl jiný svět ve kterém žil. Ona žila gothikou a on moderně. Vždy když přišla v goth stylu tak ji sjel "Zase vypadáš jako zrůda" pronesl jen co ji tak viděl. To ji štvalo a sralo. Milovala ho a on ji avšak každou chvíli se hádali. Každý byl jiný. Měl každý jiný svět proto se stále hádali. Je zvláštní jak dlouho jim vztah vydržel. Byl to její nejdelší vztah. Avšak v něm trpěla jako pes. Pořád ji tyranizoval. Ano žel vše má své mouchy. I když ho milovala tak toužila po někom kdo ji bude více podobný.

Tiše trpěla. Oba trpěli autismem a depresemi jako nemocí. A k tomu oba měli projevy něco jako jako bipolární afektivní poruchu. Nálady se jim střídali jako ponožky. Takže zajímavý vztah s tím, že ani jeden nechodil mezi lidi. Oba trpěli těžkou sociální fobií. Když se poznali na její čtvrté základní škole tak ji bylo šestnáct a jemu patnácct. Avšak ona byla na holky a kluků se dost bála asi se její averze vůči mužům zhoršila po tom co byla znásilněna ve svých patnácti letech zdravotníkem na táboře na ošetřovně. Vztahy z muži ji nikdy nevydrželi, protože toužila po dívce a s muži se ji to až hnusilo, ale bývala s nimi jen pro zabití té strašné samoty v sobě. Sebepoškozovala se kvůli lidem a těžkým depresím.

Sebepoškozovala se od svých dvanácti let a i od té doby začali její pokusy o sebevraždu, které neustali. Pořád musela myslet na to, že je mrtvá. A v době kdy už byla na čtvrté základní škole tak se do ni zamilovali tři chlapci, ale ona chtěla dívku. Nakonec opět skončila s opačným pohlavím. Byla ujetá do blond vlasů a tento měl blond vlasy takže další vztah bez citů. Pak si našla přítelkyni jenže ta ji poslala do prdele jako všichni. Měla kamarády Mikane a ještě Filowa. Oba do ni byli bláznivě zamilovaní. Mikane ji ve škole stále plakal na klíně. Všichni tři byli šikanováni. Stala se z nich školní parta. Oni tři byli jediní klidní na škole.

Pak nastala cesta na školu v přírodě a ona seděla s Filowem. Povídali si a poslouchali spolu hudbu do sluchátek, usnula mu na rameni. Cesta byla dlouhá. Konečně dorazili na místo pobytu. Byli rozděleni do skupin do aktivit(soutěže). Vybalili si na pokojích věci a šli na večeři. Oba seděli u stejného stolu. A tak nějak spolu začali chodit. Ano nečekaně se dali dohromady. Zamilovali se do sebe. Byli spolu šťastný. Ano na začátku ano. Potom přišli hádky a nedorozumění. Byla kuřačky a gothička a to se mu přestalo líbit. Chtěl z ní roztomilého emo kluka. Avšak emo boy dávno nebyla.

Byl to její nejdelší vztah. Byli spolu skoro rok půl jenže potom ji poslal do prdele i on. Teď už opět nikoho neměla on během tří dnů měl jinou. Ona potom skočila pod vlak a zanechala zprávu.

"Moc jsem tě milovala a stále miluji lásko.
Bez tebe můj život nemá smysl, protože ty jsi můj život.
Ta bolest bez tebe se nedá vydržet.
Nezapomeň navždy tě budu milovat.
Sbohem lásko."

Mučivá láska

4. října 2017 v 0:39 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Památeční příbéhy

Seděl jsem u svého stolu a sledoval noční oblohu. Právě padala hvězda. Přál jsem si..to je jedno. Přeci jen toto se neříká, že? Uvědomil jsem si. Žil jsem sám na malé vesnici poblíž města. Pracoval jsem v nudné malé kanceláři s nudnými blbými štosy nějakých papírů. No práce to tedy byla. Věčně je třídit, kontrolovat, číst, hrabat se v nich či je přepisovat. Málo času a práce nad hlavu. Ne, že by mne to vůbec nebavilo avšak zábavné to též nebylo. No šel jsem si udělat večeři. Chvilkové vytrhnutí z myšlenek. Nějaké tousty s šunkou a sýrem. A k tomu brambory s řízkem. Jak ručičky hodin odpočítávaly čas ztratil jsem se. Ani sám nevím kde. Během hodiny a něco bylo jídlo hotové. Po večeři jsem si lehl do vany. Chvilkový relax od všedního stresu.

Takový můj rituál. K rituálu patří i po tak hodinové koupeli četba, která trvá tak půl hodiny a na usínání si pouštím Vivaldiho či Bacha. Vylezl jsem z vany a hodil své tělo do rubínového županu. Osušil své delší vlasy ořechové barvy. Vyfénoval a rozčesal. Nalil jsem si sklenku červeného vína a usedl do svého pokoje ke knize. Je o vykopávkách v Egyptě. Rád jsem četl knihy o historii a různých starých nálezech či pohřebištích. No pro ostatní jsem díky tomu byl za podivína.

No už půjdu spát ráno vstávám v pět do práce. Naštěstí už má být pátek. Byl jsem uprostřed lesa. Byla tma avšak ozařovala ji prudká záře. Přede mnou proběhl jelen ozářen tím zvláštním světlem. Najednou jsem stál na hřbitově u divné temné studny. Kdo je to? Objal mne a políbil. A zmizel ve studně...Byl jsem zmaten..Zase ten jelen? Kde to jsem? Kdo to byl? Avšak přišel mi povědomý...Odkud?

Píp,píp,píp. Ozval se otravný budík. Prudké to probuzení. Oblékl jsem se do kvádra do práce. A musel si jít udělat kafe a ubalit cigaretu leč kafe nijak moc nepiji a taktéž s cigaretami. Ale tato noc se mnou zamávala. A to slušně. Kafe jsem až rozlil na podlahu jak jsem se klepal. Co to mělo jako být? A vážně sakra kdo to byl? Ale byl tak zvláštně okouzlující. Kruci na co to myslím? Okouzlující? To jako vážně? Do háje byl to chlap! Co to se mnou je? Vskutku prapodivná noc.

Dům panenek creepypasta

2. října 2017 v 20:31 | Nemessis |  Creepypasty a jiné pasty
Kdysi zde žil jeden starší muž se svou ženou. A svými pětmi děti. Měli tři dcery a dva syny ty byli dvojčata. Eleanor byla nejstarší, Belatrix byla prostřední a Luciana nejmladší. A Dan s Wanonem byli nastejno. Bydleli zde celý život. Dům koupili když jeho žena byla těhotná a čekala své první dítě- Eleanor. Dům už v té době byl tak dvěstě let starý. Odstěhovali se z města do tohoto pustého domu. Tehdy byl zarostlý břečťanem a hned u něj je malý indiánský hřbitov. Líbil se jim. Jeho žena Norwael chtěla mít klid od městského ruchu. A toto jí vyhovovalo. Už přes čtyřicet let v něm nikdo nežil. Vesničané se ho báli. Tvrdili, že každý kdo na tomto místě žil zemřel za záhadných okolností.

Jim ty řeči nevadili. Žili zde šťastně. Děti si hrávali na hřbitově či opuštěném starém hřišti opodál. Chodili do školy na návsi. Všichni to zde milovali. Rodina Cravelová zde měla klidný život tedy až do záhadné smrti jejich nejmladší dcery Luciany. Našli ji v louži krve na hřbitově u domu. Eleanor o několik měsíců po její smrti začala tvrdit, že vídá Lucianu ve svém pokoji nad postelí. Nikdo ji to ovšem nevěřil. No po půl roce od smrti Luciany našli mrtvou Eleanoru. Našli ji oběšenou ve svém pokoji na zaprášeném ztrouchnivělém hadru.

Potom za svými rodiči začali chodit dvojčata Dan a Wanon. S tím, že vídají své sestry na hřbitově a vypadají jinak. Prý je jejich zjev hrozně děsí. Tak se jejich rodiče schodli na tom, že se všichni zbláznili. Ale i oni začali v domě něco cítit. Ale dětem nic neřekli. Samy se začínali v domě bát. Ale něvěděli přesně proč ani čeho. Ale i oni tam větřili něco divného. Hlavně smrt jejich dětí byla divná.

Mnoho pohřbů. Už pohřbili dvě své dcery. Lucianu a Eleanoru. Jenže to byl teprve počátek všeho dění. Dvojčata Dan a Wanon zemřeli rok po Eleanoře. Do té doby zde bylo období klidu. Dana a Wanona našli na opuštěném hřišti omotané ztrouchnivělými provazy a břečťanem. Našli je uškrcené na prolézačkách. Takže další pohřeb dvou synů. To už jejich rodičům přišlo vážně divné. Začínali věřit v prokletí tohoto domu a místa. Vesničané sem ani nepáchli. Toto místo jim nahánělo hrůzu a tvrdili, že zde holduje sám Ďábel. Kdo by dal pozornost bláznivým vesničanům taky že? No asi zprvu nikdo co? Potom začala vyprávět jejich poslední dcera a též dítě Belatrix, že vídá své zesnulé sourozence jak na hřbitově tak na hřišti či přímo v domě a, že působí jako z hororu.

A, že jich bojí. Prý ji říkají, že bude další, že je na řadě. Rodina si tento dům upravila po svém a to co bylo rozpadlé opravili. Vlastně to zde nechali v původním stavu až na povlečení,ubrusy a koberce. Staré povlečení vyhodili a i některé ubrusy. Pár původních ubrusů si nechali. Norwael milovala šití a vyšívání takže si některé ubrusy upravila. Ona se svým manželem měli místnosti dole v prvním patře a úplně spodní část patřila všem. Jejich poslední žijící dítě Belatrix měla podkroví. A zbytek domu byl opuštěný. Norwael jeho žena začala trpět po ztrátě svých čtyř dětí silnými depresemi.

Tak se rozhodli si nějaké děti adoptovat. Tak si adoptovali tři chlapečky a dvě dívenky. Symona, Darwela a Paella. A Sylvielu s Aravel to byli dvě sestry. Sestry dostali pokoje v druhém patře každá jeden roh. Kluci dostali pokoje v prvním patře. A rodiče si vzali prostřední pokoj v druhém patře uprostřed domu. Každý pokoj měl svou koupelnu. A rodina začínala být zase šťastná. Své čtyři děti pohřbili u domu. Vybudovali si zde kamennou fontánu a dřevěný altánek se zahradou. Okolo domu vysázeli rudé a bílé růže. Dům začínal ožívat. V pachu smrti zde začínal být cítit život.



play

2. října 2017 v 19:48 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Picture creepypasta

Kam dál