"Chtěl byste, abych vás zabil hned teď? Nebo chcete ještě pár minut na to, abyste si napsal epitaf?" - Severus Snape (Relikvie smrti)

Září 2017

Temné dny minulosti

30. září 2017 v 21:03 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Myšlenky a úvahy a Téma týdne
Minulost má je temná
A to vám nelžu
Nechci o ni mluvit
Propas je bezedná
Srdce své sevřu
Kde je ten chladný svit

Cesta do hrobu
Přes bolest a utrpení
Žal a smutek
Nemohu zapomenout na tu dobu
Bolest, které konec není
Kde je vůně těch kytek


Chci zapomenout, ale ty oči mne sledují
Oči minulosti mne nedají spát
Noční můry po nocích
Hodiny půloc odbíjí
Už mne nebaví se životem se rvát
V těch nocích bdících

Opět kolem mne chodí smrt
Minuty trvají jako hodiny
Či hodiny jako minuty?
Ano byl jsi jen další zmrd
Jsem z rozvrácené rodiny
Jak se zbavit té temnoty?

Smrt klepe mi na dveře

Pidzimní dny

30. září 2017 v 18:40 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Deník, o vesmírech a černé rakvi
Pořád nemocná. Už přrs čtrnáct dní je mi zle. Hučí mi v hlavě, bolí mne v krku že skoro nemluvím, bolí mne hlava, oči, zuby, a celý člověk. Avšak si podzim užívám, ale sere mne, že mi je zle, protože miluji podzimní procházky na hřbitově či si na hřbitově číst knihy. Jelikož je mi zle tak jsem se nevyhrabala čtrnáct dní ven, ale včera jsme byli s kamarádem zase fotit podzimní gothic fotk, na hřbitov, které se hodně povedli a dnes jdeme na koncert. Takže hromad panadolů sebou a prášky na úzkosti. Kdyby náhodou. Mám hodně úzkostné stavy poslední dobou. Pořád prášky na úzkosti a chuť zemřít. Do toho řeším stěhování z ubytovn, buť zpet na Moravu či k tomu kamarádov,. Takže mnoho starostí. K tomu jdu na další výylech na policii kvůli mému ukradenému foťáku a platební kartě. Už to šlo k soudu. Takže asi budu muset lítat po soudech jako píča. Do toho jsem se znovu zamilovala. Ano po dlouh3 době zamilovaná do dívky a celkově. Snažím se o ní. Je dokonalá a cute. Teď jinam. Podzimní dny jsou pro mne krásné. Ta tajemná melancholie jako je má duše. Miluji ten nádech podzimu a krásu zimi. Asi jsem úplně divná, ale jsou to mé nejoblíbenější roční období Takže se omlouvám, že nepřybívají nové díl, povídek, ale přidávám alespoň své starší práce pro vás mý milovaný čtenáře abyste tu alespoň něco měli. Mám toho za ty roky tolik napsáno, že mám zdroj svůj do zásoby na takov3to situace. V záloze pro vás. Tak přeji pěkný večer vám všem.. Teď se musím připravit na koncert. Tak zatím pa.


Tajemná Soi

30. září 2017 v 17:34 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Kratke creepypasty
Měla jsem sestru Soi. Byla úplně jiný kalibr než já. Jednou jsem přišla domů...otevřu dveře mého pokoje a co nevidím. Soi tam sedí na podlaze v ruce drží nůž, pusu měla celou od krve a můj křeček nikde. Nebo když jsem se česala před zrcadlem přišla Soi, ale její odraz v zrcadle nebyl. Bývala hodně tajemná. A nebo spím v noci najednou mě něco probudí, u okna stála Soi civěla ven. V tu chvíly jsem si uvědomila, že je úplněk. Vždy byla neobvykle bílá, ledová jako lea a měnila se jí barva očí. A na lidi se dívala jako na jídlo. Po nějaké době mi kamarád řekl, že má sestra je upír. Nevěřila jsem mu. Jenže po tomhle večeru jsem mu uvěřila. Sestra Soi ke mne doma přišla podívala se na mne zase jako na jídlo a zakousla se mi do krku. Do krve.
Od té doby také piji krev a jsem úplně stejná jako ona. Už věřím... Je to krásný pocit být upírem...

Trojnásobná smrt 2011

30. září 2017 v 17:33 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Kratke creepypasty
Dobrý den, Pane Vráno!" volal na mne muž co stál za stolem v kanceláři. "Dobrý den.." opáčil jsem zasmušile. Muž se na mne chvíly díval s údivem, ale já nic neříkal. Ale po chvíly jsem to nevydržel "Včera mi zemřela dcera, pane." vysvětloval jsem svojí zasmušilost. "Zítra má pohřeb.." dodal jsem. Stále jsem cítil jeho udivený pohled. Po chvíly se ozval "O, pardon. To mě mrzí.." řekl rychle... "Sednite si.." pobídl mě náhle. Sedl jsem si. "Vůbec nevím proč to udělala.." řekl jsem bezmyšlenkovitě. "Jděte domů vyřídíme to jindy. Máte toho plné kecky. Dejte si kafe a čokoládu. Horkou koupel a pak se vyspěte. Potom vám zavolám. Zhruba v sedm hodin budu volat." oznámil mi. "A domluvíme se na jiném termínu." nabízel mi. "To je dobré. To je v pořádku. Děkuji. Vyřídíme to ještě ted." nechtěl jsem domu, chtěl jsem to mít z krku. "Dobrá." opáčil mi hned. "Takže jak se jmenujete celým jménem? A podepište to tu a tady..." pobídl mě. "Elen Vrána" řekl jsem mu. Podepsal jsem ty papíry. Chtěl jsem prodat dům a odstěhovat se za svou láskou mého života. A nemít na očích věci Lori. Když jsem ji volal po cestě domů nebrala to. Tůůůt tůůůt. Nakonec to vzal nějaký muž. "Dobrý den u telefonu doktor Minever Jul. Vy jste příbuzný nebo známý paní Evelíny Vránové?" otázal se mne. "Jsem její manžel." opáčil jsem tvrdě. "Co se jí stalo?" zděsil jsem se. "Zkolabovala když se dozvěděla o smrti vaší dcery." opáčil mi. Bodlo mě u srdce, že jsem myslel, že padnu k zemi. 3el jsem do nemocnice za Evelínou. Měl jsem schopnosti. Nadpřirozené. Tedy oni jsou jakoby přirozené, nebo aspon existují. Když jsem tam došel hned mi ukázali kam mám jít. Když jsem došel do pokoje kde ležela Evelína zrychlil jsem krok. Chtěl jsem jí vidět... Dům její dům byl i můj dům. Měli jsme dva domy. Hodně jsme se hádali. Takže občas jeden odešel do toho druhého. Přisedl jsem si k ní a políbil jsem jí na ústa. "Jdi pryč miláčku. Není mi dobře..." odháněla mě. Tak jsem ji políbil a odešel jsem. Když jsem byl na konci chodby viděl jsem asi šest doktorů jak běží do pokoje Evelíny a jejích spolubydlících. Lekl jsem se a běžel jsem za nimi. Zemřela... řekli mi. Vyrval jsem jednomu doktorovi opodál skalpel z ruky a probodl si srdce. Padl jsem k zemi... Mrtev...

Příběh Marlenky 2010

30. září 2017 v 17:32 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Památeční příbéhy
Byla jedna namyšlená holčička, která měla tolik hraček, že nevěděla co s nimi. Porcelánové panenky, plyšáky, autíčka, kočárky, bárbíny prostě vše na co si vzpoměla. Ale neuměla si toho vážit. Nestara se o ně...Byli od prachu, roztrhané...Váleli se na poličkách a nikdo o ně ani nezavadil. A mezi nimi vynikala drobná, ale dokonalá porcelánová panenka. Měla takové hnědědé polodlouhé vlasy s ofinkou, černé lolita šatičky, vlasy měla do dvou drobných culíčků. A ani o tuhle chudičkou panenku se nestarala. Kdysi ji říkala Marlenka. To si ji ještě všímala...Tedkon byla Marlenka posmutnělá, osamělá. Ta namyšlená holka si říkala Zlatěnka. Jednou se Marlenka ocitla na zemi a zrovna kolem procházela Zlatěnka. Nečekaně se koukne na zem a spatří Marlenku, ale Marlenka ji už dávno omrzela jako všechny hračky, které vlastnila. Tak ji popadla a řekla si, že Marlenku vyhodí. Odnesla ji před barák a hodila ji do popelnice. Marlenka tam tak ležela opuštěná..Nebe se zatáhlo..a zčernalo. Večer se strhla obrovská bouře. A v té bouři se stala zvláštní věc. Z Marlenky se stalo živé děvčátko. Marlenka dostala život. Lidský pouhý život. Poprvé viděla věci kolem sebe. Venku se zatáhlo nebe zčernalo. Vypukla veliká bouře. Marlenka přespala vedle popelnice. Ráno máma Zlatěnku hledala, ale nenašla ji. Ve zmatku na něco šlápne. Byla to Zlatěnka! Ale Zlatěnka tedkon, byla ta nejošklivější paneka, kterou kdy kdo mohl vidět. Macecha začala nelítostně ječet po celém okolí. Otec rychle přiběhl "Já ti to říkal. Zasloužila si to. Byla lýná a namyšlená, jako nějaká princeznička! Jaká máma takové dcera! Bůh ji potrestal sám! odpověděl s nějvětším klidem otec Zlatěnky. "Co??! vyjekla její matka. "Byla stejná jako ty! Taková princeznička! Nemyslíš?" otec začínal zuřit. Otec v klidu odešel. Po hádce z machechou se zadíval z okna a začal dumat. Přemýšlel nad tím, že konečně odejte od té jedu baby! Z dumání ho vytrh záblesk pohybu venku. Tak rychlí, že ho málem ani nezaregistroval. Zmatený pohyb. "Marlenka" vydech. Rychle začal balit. Zbalil i několik věcí po Zlatěnce. Pro Marlenku. Hned mu došlo co se stalo. Když měl zbaleno snažil se co nejrychleji vyklouznout z "Domu hrůzy" podle něj. Ve dveřích ho, ale zastavila macecha "Kam si myslíš, že jdeš?" obořila se na něj. On ji vrazil facku "Odcházím! Už nebudu tvůj otrok!! Dlouho mě štveš!" práskl dveřmi a odešel navždy..."Ahoj Marlenko. Ted budeš štastně bydlet u mě v mém baráčku daleko od tud!" řekl Marlence. "Vše ti u nás vysvětlím. Je to na hodně dlouhé vyprávění, víš? A neboj se! Prosím." zval ji k němu. A prosil ji...O několik let později. Marlenka už dávno ví jak se starat o domácnost. A už ví vše potřebné o životě. Našla si svou lásku s, kterou tedkon bydlí. Nádhernou spanilou dívku...Starají se o adoptované děvčátko. A pravidelně chodí navštěvovat Marka, Marlenky tatínka. A jsou štastny až na věky věků....


Mrtví z roku 2011

30. září 2017 v 15:09 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Památeční příbéhy
Den smrti Bylo krásné sluneční ráno, když jsem čekala na Bellu. Bella přišla o pět minut později. Ujel ji autobus. Vyrazily jsme do školy, ale na přechodu před školou do nás najelo děsnou rychlostí auto. Skácely jsme se k zemi. Já jsem se praštila do hlavy. Tak mi třeštihla hlava...Bella usnula. To auto muselo jet na červenou...My šli na zelenou. To auto hned odjelo...Lidé kolem nás se se zaraženým dechem dívaly jak tam bezvládně ležíme. Upadala jsem do bezvědomí, takže si jen pamatuji jak tam někdo z ničeho nic začal panicky řvát "Dělejte něco! Dělejte sakra něco!" Z bezvědomí jsem se jen na malou chvíli probrala v sanitce. Co se dělo předtím to nevím. Bella ležela vedle mě...Její tělo tam jen tak bezvládně leželo. Vypadala jako mrtvá. Bylo mi do pláče. Chtěla jsem začít plakat, ale přes tu ukrutnou bolest hlavy jsem to nedokázala. "Elisabeth...Elizabeth.." ozvalo se tichým hláskem vedle mě. Otočila jsem se na Bellu. Měla otevřené oči..spíš přimhouřené. "Jak se cítíš Bello?" zděsila jsem se. Ale tušila jsem to. A také jsem věděla, že umíráme....Kolem hlavy jsem měla obvaz proti krvácení. Byl celý nacucaný.."Děsně...jako kdybych měla každou chvíli zemřít.." opáčila. "Pane, Pane! Kolik času nám zbývá?" ptala jsem se chlápka, který u nás seděl. "Počítám Elizabeth tak..." nedokázal nám to potvrdit. "Kolik?" zajímalo mě... "No upřímě nevím...", "My tedy neumíráme?" ..."Hele jak to mám vědět!" rozčílil se. Dojeli jsme do nemocnice.... (v nemocnici) Zděšení rodiče za námi přijeli do nemocnice. Ale to jsme nevěděli, byly jsme v těžkém komatu... (v komatu) Byla jsem na pláži u moře. Svítilo slunce, ale moc nehřálo. Sluneční záře byla bílá...až trhala do očí..Měla jsem bílé lehké šaty, jako vánek..A v dály stála Bella. Mlčela. Dívala se do země se sklopenýma očima. A plakala..Přišla vlna a zahalila ji . Ale když vlna odešla Bella tam nestála...Chtěla jsem se zděšením vzbudit, ale nešlo to...Cítila jsem takovou bolest...Ta bolest byla u srdce. Do ted to nechápu.. Nebe zčernalo a začala pršet krev.. Hned na to začal sněžit cukr.. Byla jsem celá od krve a celá bílá a ulepená od cukru... Chtěla jsem se umýt v moři, ale zapoměla jsem..moře bylo plné krve. V tu chvíli jsem ucítila zvláštní pocit v nohou.. A pak jsem viděla, že mám místo nohou rybí ploutev. Byla jsem mořská panna. Vše se točilo.. bylo to jako v blázinci... Nebe se roztáhlo a mezi mraky vysvitla velmi silná bíložlutá záře... A já se vznesla k té záři.. Bella mi podávala ruku... a já se ji chytla. Byla jsem zmatená.. Byla jsem v prostoru nad mraky.. "Vítej v nebi! Elizabeth!" řekla. Já se v tu chvíli chtěla co nejrychleji probudit! Ale nešlo to! Odešla jsem z lidského světa? Nebo je to jen sen? Ležím pořád v nemocniční posteli? Nebo mám právě pohřeb...Nebo jsem pod zemí...? Napadlo mě tolik otázek...Ale co se semnou právě děje?..... (z komatu) "Elisabeth..Elisabeth.." uslyšela jsem tiše.. nic jsem neviděla jen černo... Pokusila jsem se otevřít oči bez naděje, že se mi to povede.. Otevřela jsem pomalu a nejistě oči... Spatřila jsem mámin obličej.. "Mami..." zašeptala jsem...nebylo to skoro slyšet.. "Kde je Bella?" strachovala jsem se. Máma se zarazila a pak zklopila oči.. "Co se stalo? Je v pořádku?" zděšeně jsem ječela! Máma se dívala do země a zašeptala "Zemřela..." opáčila.. mě bodlo u srdce jako kdyby mi tam někdo vrazil dýku.. Začala jsem kašlat a vzlykat... V tu chvíli jsem padla k zemi a rozrazila si ještě víc hlavu o podlahu a pořezala se o rozbité skleněné láhve od alkoholu.... Nemohla jsem dýchat... Máma byla opilá a bez dozoru... Neuvědomila si to... "Mami..Mami..." Chtěla jsem ji ještě vidět...Byla jsem v křečích...Krvácela jsem...všude bylo plno krve..a nikdo nikde.. "Bello! Bello!" volala jsem...Milovala jsem ji více než svůj život...tedy ona byla můj život...byla to nejlepší kamarádka...i něco více.. Byly jsme kamarádky na Život a na Smrt...a ted jsme obě mrtvé.. Padla jsem k zemi... a zavřela oči... Nikdo mi nepomohl...Nikdo o tom nevěděl...A kluk, kterého jsem milovala toho už nespatřím... Ležela jsem tam mrtvá....


Po smrti Objevila jsem se na takovém malém plácku... vypadalo to jako nějaká zahrada.. Bylo zvláštní počasí... Byla to zahrada s železným plotem.. a malinkou brankou... Zahlédla jsem Bellu.. Povídala si tam s nějakým klukem. Ale tihle lidé jsou přeci dávno mrtví? Ta zahrada byla plna lidí dávno po smrti... A byl tam i Michael Jackson! A támhle byl Dracula a Elisabeth Bathory s Turzem. Bylo tu tolik lidí... "Hej Elizabeth pojd sem!" volala mě Bella. Všichni na mě zírali.. Bylo mi trapně.. Šla jsem za ni... "Ahoj já jsem Stevan." pozdravil mě ten chlapec... Byl to nádherný blondák..s delšími vlasy, které zářily jako slunce..jeho záře.. A oči měl nádherné veliké temně zelenozlaté.. "Ahoj" řekla jsem očarovaně. Byl jako bůh.. "Jak jsi zemřel?" zeptala jsem se ho. "Ehm..no.." zamyslel se. "Promin.." zalekla jsem se. "To nic..ted už je to stejně jedno...",, (Stevanův příběh) Byl jsem s kámošem na fotbale... Byl normální den.. jako každý jiný.. Byla Sobota večer. Po fotbale jsem šel dříve než on.. Šel jsem zkratkou, která mi byla osudná.. Bydlel jsem kousek od vlakového nádraží.. rozhodl jsem se, že si zkrátím cestu... tak jsem vstoupil do kolejí.. přímo pod jedoucí vlak.. Smrt přišla hned.. A od té doby chodím po světě jako duch. Nemohu ještě odejít. My všichni jsme duše..neboli duchové, kteří čekají na rozhodnutí. "Mám podobný příběh..." opáčila jsem. Až na to, že mě v smrti pomohla moje máti. "Jakto?",, ptal se. "Máma se opila když jsem byla v komatu a když jsem z ní dostala jak je Belle, že umřela... tak jsem s rozbitou hlavou po autonehodě, která nás postihla... ,,Začala jsem plakat,,.. zřítila jsem se k zemi rozrazila jsem si hlavu o zem a pořezala se o láhve od alkoholu...",, "To je hrozná smrt.." opáčil. "To by mě zajímalo co je horší jaká smrt? Zabití vlakem nebo několikrát rozražená hlava a vykrvácení na pořezání od láhví...?" uvažovala jsem. "Podle mě tvá...krásko..." odpověděl.. "Krásko?",, divila jsem se... Bella mezitím plakala.. brala to, že jsem ji odkopla... Nepochopila... "Bello pojd sem! No tak...! Prosím!" volala jsem ji. Bella zvedla hlavu... vstala jako omámená a přišla... Jsme duchové... vyvolá nás někdo? "To tak. Nás?",, "Máš pravdu..Je to blbost...",, "A co Wilém a Miroslav? Nenavštívíme je?" vspoměla jsem si na něho... kluka, který ani neví, že žiju... "Ne!" vykřikla Bella a rozvzlykala se... No tak.. Plakali jsme obě... Stevan mě objímal a utišoval. "Chybí mi máti! Byla opilá... asi si to vyčítá!" a plakala jsem plakala... Byla jsem duch.. Za tím plotem vedla prašná cesta.. a naproti zahradě byl hřbitov... U té cesty byla nějaká škola.. Připadala jsem si jako ve středověku... Až na to, že tou cestou chodili diskanti..a namyšlení lidé.. Ale zahlédla jsem... "Wilém!" vyjíkla jsem... Byl zarmoutilý... Měl skloněnou hlavu... Vlasy měl ostříhané.. V tu chvíli mi vůbec nevadilo, že poslouchá Justina... Obíká se jako barbie disco... a poslouchá nějaké nebudu jmenovat... Bella se usmála a běžela za mnou.. Byl tam i Mirek.... Její láska... Já k Wilémovi nevím co k němu cítím.. je namyšlenej..a já nebyla jeho typ... A Bella Mirkův typ taky není.. Ted jsme mrtví...


Nad ním černý mrak

30. září 2017 v 15:06 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Básně a památeční básnē
Skála
- vysoká do oblak
Hrob
- nad ním černý mrak
Ohen
- blíží se drak
Moře
- potopený vrak

- Titanik?

Bouře
- blesky a hromy
Město
- staré opuštěné domy
Les
- prokleté staleté stromy
Pohřeb
- z kostela slyším zvony!

- Kdo zemřel?

- Já?

- Ano

- Je to můj pohřeb

Plamen svíce

30. září 2017 v 15:04 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Básně a památeční básnē
V plamenu svíčky tebe vidím
v ruce žiletka
krev stéká k zemi
oceán mých slz
O tobě sním
bolest to jest láska
černým závojem tvář zahal mi
chci vidět skrz

V temné noci umírám
v dlani shnilá růže
Srdce své svírám
bledá bílá kůže

Do hvězdné oblohy se
ukrývám
Ve hvězdách bolest
skrývám

Krev stéká z kůže bledé
tělo pomalu tuhne
Vlasy hnijící snědé
srdce nebije jest z kamene

V černé rakvi nesou mne
do mého hrobu
Miloval jsi mne?
Opustila jsem tuto dobu

Havrani a vrány se houfují
kolem mého náhrobku
z temných noci mraků
Čarodějnice kolem povykují
zemřela jsem pro lásku
povykují se smečkou vlků

Budeš na můj hrob nosit růže?
Budeš žalem trpět?
Bude tuhnout i tvá kůže?
Budeš mne volat zpět?


Život je na hovno vše ti vezme

29. září 2017 v 21:36 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Myšlenky a úvahy a Téma týdne
Život je na hovno vše ti vezmne. Vše cos miloval a měl rád . Mne vše vzal a nic nedal. Jen bolest, žal, smutek, utrpení kterému konec není. Je mi tak zle, že se to už nedá popsat ani slovy. Jsem na práškácj hlavně furt jím prášky na akutní úzkosti. Úzkost, samota, žal, bolest. Vzpomínky. Zkurvené vzpomínky. Vše co se trochu zahojilo se znovu otevřelo a něco se nikdy nezahojí. Smrt mi vzala mé milované. Kamarádka čeká na operaci srdce a kamarádovy našli nádor, takže je po operaci a má nová láska dnes byla v nemocnici a našli ji samé záněty všude možně. Takže o ně mám strach. Chci umřít. Život mi vše mi jen bere, ale nic nedává. Jen bolest žití. Je mi tak zle že se to nedá vydržet. Vzpomínky. Zkurvené vzpomínky, city, vztahy. Raději být mrtvá než tyto šílené stavy . Ano. Do toho jsem ztratila další kamarádku co mne popsala do prdele. A fakt hnusně. A to jsrm ji věřila. Ano po dlouhé době jsem i někomu věřila a jak to dopadlo. Je mi hrozně smutno a bolest mne tíží na hrudi, že nemohu dýchat . Jdu si vzít další prášek na úzkost jestli ho najdu. Našla. Ani prášky už mi nepomáhaji. Je to hrozné v tpmto pekle žít. Milion psychických nemocí díky, kterým mne milovaní opouští, proto6e mne nechápou. Pro ně jsem psychopat, ale ten opravdu jsem. Jsem psychopat. A i šílená. To mají pravdu. Myšlenky nad 6ivotem a smrtí. Nad minulostí. Nad vším. Problémů nad hlavu. Je to složité. Do toho všejo jsem se zamilovala do jedné dívky...a to je konečná...