"Chtěl byste, abych vás zabil hned teď? Nebo chcete ještě pár minut na to, abyste si napsal epitaf?" - Severus Snape (Relikvie smrti)

Korále a růže

14. září 2017 v 15:22 | Eleanore Samathe Lune |  Památeční příbéhy

Seděla na zahradě v altánu a prohlížela si alba zašedlých fotografií. Vzpomínala na své mládí, tancovačky, dětské lásky, školu a na svůj dosavadní život. Kolem ní rostly nažloutlé a narůžovělé růže. S bílími liliemi a fialkami. U altánu byl rybníček se sochou anděla. U stromu u rybníčku byl pohřbený Erik její pes a jejích pět koček s kocourem. Po zahradě běhali ještě tři kočky co jsou zatím na živu. S nimi si hráli vnoučata. Seděla tam tak a sledovala ty malé hrající si děti a vzpomínkami se vrátila do svého dětství jak si hrávala na louce a jezdila na koních. Sáhla si na obličej a byl jiný. Ano její obličej už měl vrásky a vlasy sbělaly.

Vyrůstala na statku mezi zvířaty a sedláky či farmáři. Jen když ji bylo osmnáct musela ze statku odejít. Statek byl rozprodán a ona musela jít bydlet jinam. Ano vyhodili je z jejich domova. Ji a její rozrostlou rodinu. Zvěř šla na maso a statek jim zbourali. Ale nebyli jediní. Vyvraždili pomalu celou vesnici a i některé okolo. Zabíjeli jen židy. Vše šlo k zemi až na kostel. Ten jediný Němci neměli sílu zničit. Ano jediný ten kostel na ostrůvku. Vesnice byli zatopeny a vznikla odporná přehrada. Ano vesnice byli zbourány a zaplaveny.


Seděla uprosted růží a svírala korále. Matčiny korále. Nažloutlé až do stříbrna. To jediné ji zbylo na mámu. Její máma s otcem už dávno zemřeli. Zabily je nacisti když byla malé dítě. Byla ze židovské rodiny, ale ji a bratrovi s mladší sestrou se povedlo utéci. Ano jim jediným se povedlo z rodiny tehdy přežít. Oni jediní rozvíjí rodinu a pokolení dál. Její manžel ještě žil s ní v tom spustlém baráku obrostlý břečtanem. Měli spolu dvě děti. Adama a Daniela. Byli to dvojčata.

Jejich syn Adam měl pět dětí. Josefínu, Petra, Simonu, Evu, Veroniku. A druhý syn Daniel jen tři. Cyrila, Žanetu, Moniku. Jenže Daniel pak zjistil, že je gay tak manželku opustil. Na otce ji zbyl jen růženec s rudou růží a židovská hvězda-hvězda Adamova. Seděla a přemýšlela nad minulostí. Začali ji téci slzy po tvářích. Přes její povadlou kůži ji tekli slzy jako hrách. Děti si hráli a řvali. Ona to ovšem neslyšela.

Petr spadl a rozbil si koleno. Vyběhl její manžel a uviděl ji opět v tom stavu. Už ji tak znal. Znal tyto její výpadky. Hned přiběhl za zraněným Petrem. Plakal. Bylo mu pět. Vzal ho za ručičku a šel mu to ošetřit. "Dědo, co je z babčkou?" ptal se ho najednou Petr. Děda se zarazil. Jak mu to má vysvětlit? "Babičce není dobře. Bude v pořádku. Uvidíš." odvětil mu děda. "Opravdu?" strachoval se Petr. "Ano." uklidnil ho děda. Babička se začala probírat k životu. První věc co jí padla na oči bylo krvavé koleno Petra. Vyděsila se.

"Já mu to ošetřím." pronesla. "To je v pořádku lásko. Ty se pěkně připrav." odvětil. "Na co?" odvětila babička zmateně. "Uvidíš" řekl s úsměvem. A odvedl Petra do obýváku. "Sedni si jo? Ošetříme to." a odešel pro lékárničku a vzal i nějaké kapesníky. Když došel z chodby tak Petr už běhal po obýváku. "Sedni si jinak ti to neošetřím." zavyhrožoval děda tak Petra přimněl aby si sedl. Vyndal desinfekci a kapesník. Vydensifikoval mu rozseklé koleno a obvázal obvazem a udělal uzel.

"Tak a běž zase ven Petře" vyhnal Petra ven. Pak uklidil lékárničku a vzdychl si. Zvedl telefon a zavolal jejich rodičům. Aby si děti odvedli. "Ano?" ozval se syn do telefonu. "Odvezte si někdo děti, prosím" prosil Adama. "No já jsem ještě v práci. Co se děje tati?" divil se Adam. "Máma. Však víš. Zase jí není dobře." staral se její muž. "A co já s tím? Tak ji zavři do blázince. Beztak už jen sedí s tou blbou růží a korály a nevydá ze sebe hlasu. Patří tam." pronesl sobecky Adam. "A ticho! Je to tvá máma! Takže si odvezte děti do pěti odpoledne!" vyjel na něj otec. "Fajn!" zavrčel Adam a položil to.

Super řekl si v duchu. Idiot. I když věděl, že má pravdu nebyl schopný ji jen tak šoupnout do blázince. Na to ji moc miloval. Obvolal pár svých známých a uspořádal pro ni tancovačku a párty. U jednoho svého kamaráda. Věděl, že má ještě pár tanečních šatů a bot i když je nevyndavala. Vyšel ven na zahradu když přijel Adam se svou manželkou pro děti. Bylo kolem páté odpoledne. Naložili děti v tom chaosu. Nestihl je varovat. Adam ani nepozdravil a jeho žena ano.
Odjeli.

"Tak lásko, převleč se!" řekl s úsměvem. "Co?" vyjekla nechápavě. "Do svých tanečních šatů, Lásko" odvětil ji. Vzal ji za ruku a políbil její pokřivená ústa. Pohladil její bílé vlasy a zavřel album vzpomínek. "Nemůžeš se v tom utápět věčně. Půjdeme si ten život osladit, alo lásko?" dodal. A odvedl ji do pokoje. "Tak se obleč. Prosím" prosil zoufale. Už nevěděl jak dál. Její trápení ho mučilo. Nežila. Vůbec se nesmála. "Tak dobře miláčku" proneslo se tichem a pousmála se. Super zajásal v duchu.

Tentokrát to šlo snadno. Vzala si své rudé šaty a rudé podpatky a své náušnice. Vzala si na sebe matčiny korále a tátův růženec a on černý oblek. A vyrazili na tancovačku. "Dlouho jsem už netančila" pronesla náhle. "Já vím, Lásko" odvětil. A v hlavě se mu zrodila ona myšlenka. Asi už přišel úplně o rozum. Došli na párty k jeho kamarádovy. "Ahoj Johne!" potřásli si rukou. "Vítejte paní Sennová. Rád vás po tak dlouhé době vidím. A jak se vám daří?" a to byla chyba. To říkat neměl. Už se brala k odchodu. "No tak lásko! Sotva jsme přišli a už chceš odejít?" snažil se ji zadržet. Ale marně. Rozběhla se domů.

Chtěl běžet za ní, ale John ho zadržel. "Zůstan." řekl mu John. Asi viděl, že je z ní mimo. A chtěl mu pomoci. "Na. Napij se." a podal mu skotskou. "Ne, děkuji. Já nepiji" odmítl, ale pak popadl flašku a na ex vypil tak půl flašky. John ho chtěl zarazit, ale pak si řekl, že to potřebuje. A na víc je dospělý. Nalil do sebe rumy, zelenou, vodku, skotskou i whisky. Až pomalu nemohl chodit tak malátným krokem vyrazil domů.

Žena už spala tak úplně namol padl na zem a pak se nějak posadil a přitiskl ji na obličej polštář. Začala sebou škubat a kopat nohama. Až nastalo ticho a on usl na podlaze. Ráno si nic nepamatoval jen nevěděl, proč leží na zemi. A měl kocovinu takovou, že málem skolaboval. Když se mu povedlo vsát tak zahlédl na své lásce polštář. Divil se proč má na obličeji polštář. Tak jí ho sundal a odhodil. A šel si do kuchině udělat jídlo. Udělal palačinky s medem a šlehačkou. Tak jak to milovala a pustil její oblíbenou hudbu. A šel k ni do pokoje a radostí a úsměvem. Divil se, že ještě spí v tuto dobu už bývala vzhůru.

Tak s ni začal cloumat. Marně. Nehýbala se a její tělo bylo bledé a ústa nafialovělá. A oči vypoulené. Ne to není pravda! To nemůže být pravda! Ona je mrtvá! Pak si začal rozpomínat na tu noc. Ne! Ne! To není pravda! To já ji zabil! Ne! Podlomili se mu nohy a zacal se třást hrůzou. Zhroutil se. Objal její bezvládné tělo a políbil ji. Co jsem to kurva udělal? Na její bledou tvář začali dopadaj jeho slzy. Vzal její bezvládné tělo do náruče a šel na zahradu.

Pak došel do kůlny pro lopatu a vykopal ji hrob u růží a vložil tam se slzami její mrtvé tělo a pak si šel pro pistoli a vrátil se k jejímu hrobu. A pal! Vystřelil si mozek. Jeho tělo padlo na to její....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama