"Chtěl byste, abych vás zabil hned teď? Nebo chcete ještě pár minut na to, abyste si napsal epitaf?" - Severus Snape (Relikvie smrti)

Uvězněni- Jiná dimenze

23. září 2017 v 20:37 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Památeční příbéhy
Stalo se to když se čerstvě odstěhovala z hlavního města na vesnici. Se svým bývalým partnerem. Jen co druhý den po přistěhování ráno její máma odjela k sobě domů do toho města tak se s Inkem vydali na výlet. Na zříceninu zde proslulou. Cestovní turistické místo. Ten kopeček na, který hleděla z balkonu ji k sobě táhl už od první chvíle kdy ho prvně zahlédla. Něco ji tam táhlo aniž by věděla, že na něm jsou dvě zříceniny hradů tak z 11. století z počátku středověku. Ten kopeček byl sám o sobě dost zvláštní. Prostě jeho energie na kilometry daleko přitahovala lidi a nutila je tam jít. To se normálně nestává. Ne u nemagických míst. Toto místo bylo silně magické. Jako magnet. Tak když Inko řekl, že tam jde tak automaticky musela jít s ním.

Věděla, že tak i tak tam jednou zkončí. Tak proč ne v tuto chvíli?
Rychle se oblékla a zbalila věci na cestu. Tabák,filtry,papírky,baličku atd. Jelikož bylo léto a hrozné sucha a nějak 40°C tak si nevzala ani mikinu ani se netáhla se svým gotickým kabátem. Nemohli najít flašku na pití. Tak vyrazili bez něj. Nejprve procházeli vesnicí k začátku přehrady. Ano na tu přehradu hleděla též ze svého balkonu. A kopeček byl až za přehradou. Která byla rozdělena na dvě půlky mostem. Jedna polovina měla po obvodu tak zhruba 50 km možná více druhá nevím. Ale jelikož to zde neznala tak to nevěděla.

Takže se upsala na cestu smrti. Došli k přehradě. Bylo hrozné horko v těchto pustých končinách. Někdo se koupal v přehradě a rybáři chytali ryby. A někdo byl jen na výletě jako oni dva. Pustá půda. Hrozná sucha. A lidé na kolech. Vše vypadalo jako všední úmorný den jako každý jiný. Už ve čtvrtině přehrady začala padat vysílením. Dehidratace a bez jídla. Inke byl vytvrvalejší i když též nejedl ani nepil. Dali si pauzu na cigaretu. Ona při pauze skočila do přehrady. Bylo ji hrozné horko. Dali si cigaretu a ještě jednu. A pokračovali v cestě. Jen obejít přehradu ke kopečku bylo zhruba 25 km a to byla jen půlka přehrady.


Když došli do půlky přehrady nemohl už ani Inke. Dali si další pauzu. Tentokrát do přehrady vletěl už i Inke. Dehidratace. Slunce pálilo jejich kůže. Alergie na slunce no. Upíři. Respektive upír z rozdvojenou duší jedna původní část čistokrevný upír královského původu a druhá část byla ta zlidštělá a on čistokrevný démon-inkub co rozdělil svou duši na tři a ona ho proměnila v upíra k tomu. Respektive oba děti noci nesnášejíc slunce a světlo. Vyrazili dále. Nemohli. Slunce pálilo. Bylo tak 40°C.

Šli dále a dále. Už byli za polovinou přehrady. Lodě pluly po zčeřené vodě. Všude štěstí lidí. Na procházce či kolech. Úsměvy všude. Museli dojít k mostu. Přehrada byla rozdělena na dvě části mostem. Přezdívá se ji České moře to protože je veliká jako prdel a vypadá jako moře. Obejít ji je na sto let kor v těch vedrech. Totální sebevražda. Bez pití a kolem ní kostry ryb či na cestě. Cesta..u ní z jedné strany přehrada a z druhé tráva a stromy za kterými je bažina jak tomu říkám já. Zelená voda přes kterou vedou malé dřevěné mostky. Většina z nich je už rozpadlá jen v létě či když není období deštů dá se přes nějakýještě přejít, ale když prší jsou pod vodou. A jsou nebezpečné.

Nakonec našli jeden nějak použitelný. Přešli přes něj a pokračovali dále. Došli k mostu, který rozděloval přehradu na dvě části. A blížili se směrem pod kopeček. No kdyby věděla, že je to taková dálka tam by tam v takovém úmorném horku vážně nešla. Avšak od přehrady byla obloha temná černá a lehce se ochladilo. Temnota se drala na povrch a cítila, že se blíží temná bouře. On ji to nevěřil ovšem. Jak jinak.

Ani ne uprostřed kopce se zřítila k zemi. Energie tohoto místa ji složila. Udělalo se ji zle. Hučelo ji v hlavě a dostala se do něčeho podobného jako tranzu. Ztuhlo ji tělo a začlo brnět. Najednou vůbec nic neslyšela a neudržela oči otevřené. Nemohla se hýbat. Snažila se vstát, ale marně. On šel napřed. Točil se ji celý svět. Bylo ji mdlo. Nakonec to po několika minutách částečně přešlo alespoň do fáze, že byla schopna vstát a zhruba v nějakých možnostech pokračovat v cestě. Ale bylo jí hrozně divně. Kdysi se jí stalo něco podobného u jednoho menhiru na Šumavě. Jo Šumavské lesy jsou též "zábavné" ale o těch jindy toto místo se nachází jinde a příběh se stal jinde.

Konečně se dostali ke schodům. Málem se tam nevyškrábala. Stmívalo se. Má strach z výšek. A zřícenina je na skále. No nakonec s třesoucím se celým tělem se vyškrábala až na zříceninu. Brr, to byla výška oklepala se. Vítr fučel dost. Tak se oklepala a vydala se prozkoumat zříceninu. Byla nadšená. Zapálila si cigaretu. Byli unavení a vyhladovělí. Byla oblečena v takovém sportovním gothic stylu takže po tom co nafotila hrozně moc fotek zříceniny udělal on pár fotek na, kterých je ona. Nádherný mrazivý západ slunce. No prý zde straší duch nějakého krutého panovníka, ale já bych řekla, že to je mnohem horší.

Toto území je totiž prokleté. Už padla tma. Musí se z tohoto území vrátit na druhou stranu přehrady do deseti večer. Zde neplatí klasické pravidlo uteč do půlnici, ale pravidlo uteč do deseti večer. A to, že jo. Utíkali lesem tmou. Nebylo vidět na krok. Ze stromů a černé pekelné tmy se ozývali různé skřípavé, šustivé, krokové a temné zvuky všeho druhu. Křik a tvar lesa ze změnil v peklo, ale to byl začátek. Tmou se občas proneslo modré či bílé světlo. Cesta ze změnila. Zakopávali o kořeny a vše možné se jim pletlo pod nohy.

Povedlo se jim dostat do vesnice pod kopcem. Jenže ta vesnice spadá stále do prokletého území. Jasně, že je cesta svedla jako první ke hřbitovu. No tak nějak bylo půl desáté večer a oni se nemohli vymotat z vesnice. Vždy je cesta svedla jinam. Především do slepých uliček. Nikde ani noha. Když tak bloudili vesnicí potkali jen jeden pár lidí. Mluvili spolu, ale jejich mluva a jazyk se nedali zařadit do žádného jazyka žádné reálné země ani státu. Byli průhlední a rozmazaní. Měli černé nelidské oči a divné obličeje a ústa. Oba měli červená trika a byli si podobní.

Ztratili se. Nakonec se z vesnice vymotali. Na nekonečnou silnici. No nějak hledali přehradu a tak ze silnice odbočili na nějakou polní cestu. Už bylo pomalu deset večer a oni stále bloudili prokletým územím. Zabloudili k dalšímu temnému lesu. Rozhodli se, že lesa mají plné zuby. A už bylo pár minut po desáté. Místní duchové a bytosti jim řekli, že když do jistého času vypadnou z jejich území k bráně tak je nechají jít a zbaví se prokletí. Ale teď jsou prokletí a jejich duše uvězněny v jiné dimenzi tohoto místa. Běželi jako o závod zpět na hlavní silnici.

To uvěznění nebylo vše. Přišla veliká bouře že nebylo vidět na krok. A obrovský déšť. Povedlo se jim včas dorazit k bráně a očistit se od prokletí. Byli hrozně unavení a vyčerpaní. Mysleli si, že je po nich. Byla jim hrozná zima. Měli pocit, že padnou vyčerpáním. Byli úplně promočeni od deště až na kost. Nemohli najít cestu zpět. Několikrát zabloudili a vůbec netušili kde jsou. Přes hustý déšť nebylo pomalu vidět nic. Bloudili silnicí a polemi. Nakonec se jim podařilo se vymotat a najít vesnici ve které bydleli. Bylo to jako v nejhorší noční můře. Ale naštěstí se jim povedlo dorazit domů.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jara Jara | Web | 24. září 2017 v 11:00 | Reagovat

Hezky napsané. :-)

2 Eleanor Eleanor | Web | 24. září 2017 v 12:16 | Reagovat

[1]: dekuji

3 Kristen Kristen | Web | 25. září 2017 v 12:07 | Reagovat

Úžasné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama