"Chtěl byste, abych vás zabil hned teď? Nebo chcete ještě pár minut na to, abyste si napsal epitaf?" - Severus Snape (Relikvie smrti)

Říjen 2017

stěhuji se

19. října 2017 v 14:47 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Informace, blog , knihy recenze
Stěhuji se na www.victoria-archiv-two.blog.cz protože mne nebaví to vše furt archivovat z jednoho blogu na druhý. Mám své dva archivy www.victoria-archiv.blog.cz ten je od roku 2010-2016 mè práce a teď pracuji na svém druhém archivu svých prací na www.victoria-archiv-two.blog.cz tento archiv je od roku 2017 do neznáma. Takže snad vás bude čtění a mé práce bavit. Taky mám v plánu konečně dopsat své rozepsané povídky. Ale už do svého archiv blogu. Ten je přehlednější. Takže archivuji zatím vše z tohoto roku až dokončím archivování vrhnu se na nové práce ať v tom není chaos. Až bude archiv hotov a překopírován budu pracovat na dokončení svých rozdělaných prací a na nových. Zatím tam mám už hotový archiv všech básní z roku 2017 a příběhy z roku 2017 teď pracuji na archivu povídek a kreseb 2017 pak na grafice 2017 až pak dále. Děkuji za pochopení. Přeji příjemnou zábavu.

Čekání na smrt

18. října 2017 v 3:23 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Básně a památeční básnē
Topit se na dně pod útesy
Vzpomínat na ty časy
Štěstí a utrpení
Kterému konec není

Mezi útesy čekat na smrt
Byl jsi jen další zmrd
V tom dlouhém nekonečném pořadí
Žel nakonec mne každý zradí

Je to jako ležet v moři
V té lesklé modři
Čekání na smrt na konec bolesti
Na vysvobození z propasti

Propast co nemá žádné dno
Pro mou smrt říkám ano
Toto není život, ale peklo
Kéž by se mi srdce zastavilo

Temná prázdná nicota
Tělo duše bez života
Vše se to vrací
Toto nestačí?

V úderu zvonů

17. října 2017 v 1:06 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Básně a památeční básnē
V úderu zvonů bije moje srdce
Ležet v podzimním listí
Podřezat si ruce
Čekat na ránu pěstí

V úderu zvonů vrány na hřbitově
Slétají se do houfu kolem hrobů
Mám tě stále v hlavě
Na louce pár sobů

V úderu zvonů padá déšť na půdu
A obloha černá jest
Do pekla já půjdu
Ďáblův křest

V úderu zvonů andělé pláčí krev
Nad lidskou necitelností
Nesou mou rakev
Hromadu kostí

Nekonečná cesta

12. října 2017 v 11:07 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Pŕíběhy bez pokračování
Nekonečná cesta životem. Bloudí pod noční oblohou kamsi do neznáma. Utíká sama před sebou. Stále utíká a bloudí neznámem. Ani neví kam jde. Nohy ji nesou bez smyslů vpřed. Ani neví kam. Bloudila poly pod noční oblohou. Měsíc ozařoval jeji cestu. Byla ztracena sama v sobě. Byla ztracena v životě. Beznaděj a samota. Už nedávala svůj život. Pořád utíkat před sebou samotnou a svými nepřáteli. Už to nezvládala. Běžela polní cestou vpřed. Běžela a běžela pryč. Vzpomínky v hlavě jako film, který nejde přetočit. Život je hrob tak kopej, ale ona nedávala už kopat. Byla vysílená. Padla na kolena a rozplakala se. Psychické zhroucení. Naprosto se zhroutila. Padla do bláta, ale bylo ji to jedno. Zapálila si cigaretu. Začalo pršet. Déšť zmáčel její vlasy a tělo. Byla promrzlá na kost. Blížila se zima. Bylo už po halloweenu a blížili se Vánoce, který nenáviděla, protože vždy na ně byla sama. Rodiče věčně v práci, bez přátel. Její rodiče hodně cestovali do světa za prací. Pracovní cesty. I na Vánoce nebývali doma. Takže věčná samota. Bylo ji šestnáct. Byla z vesnice, ale teď bloudí neznámými polemi pryč. Chtěla od všeho utéci pryč. Někam daleko. Ale nejde to. Chtěla utéci od svého života. Její cesta byla prokletí. Její život byl čiré peklo. Nálady se ji houpali jako na horské dráze, ale byla to její nemoc, takže s tím nejde nic dělat. Už ji z těch stavů hrabalo. Ty stavy nejdou vydržet. Byla nemocná, takže to bylo ještě větší peklo. Měla dost pokusů o sebevraždu za sebou, ale nikdo to neřešil. Nikdo. Všem to bylo jedno. Její nevlastní táta ji neměl rád a ona jeho. Nesnášeli se. Plakala na cestě uprostřed nekonečné cesty...


Nemrtvá

11. října 2017 v 13:52 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Pŕíběhy bez pokračování
Byla jedna dívka, která byla moc osamělá. Žila sama na vesnici v jednom domě po jejím zesnulém otci. Jejich máma s nimi nežila. Bylo ji dvacet let. Chodila tátovy na hrob. Když jeji otec zemřel tak zůstala úplně sama. Nikoho jiného neměla. Byla zvláštní a lidé ji moc rádi neměli. Byla odstrčena společností. Moc si přála alespoň jednu kamarádku na pokec či kafe, ale i když se snažila nikdo se s ní nebavil. Moc ji bylo smutno. Chtěla toho tolik? Že ji ničila samota a chtěla kamarádku? Asi ano. Plakala a trpěla sama doma. Její otec zemřel nečekaně na rakovinu. Neřekl ji, že je nemocný. Jen stále chodil po nemocnicích, takže cítila, že něco není v pořádku, ale vždy ji řekl jen preventivní prohlídka. Takže toho moc nevěděla. Ale tušila, že se něco děje. Po večerech hleděla na hvězdy a všude viděla jeho tvář. Tvář svého otce. Měli spolu dobrý vztah a o své mámě nic nevěděla. Zmizela kyž ji bylo čtrnáct let. Takže ji moc neviděla. Byla věčně v práci, ale nakonec jim zmizela ze života úplně. Ale ne kvůli jinému muži, ale prý kvůli práci. Cítila že otce stále milovala, ale musela odejít a nikdo nevěděl kam. Byla záhadná jako by měla nějaké tajemnství. Ale nikdy o ničem nemluvila. Bylo vidět, že ji něco trápí. Zrovna se blížili Vánoce a ona sama. Měla pro tátu dárky, takže o to více ji jeho smrt složila na kolena. Ani nemá na nic náladu. Spadla do těžkých depresí až se pokusila o sebevraždu. Týden ležela v nemocnici, když byla skoro mrtvá tak se objevila její máma z temnot a neznáma. Nikdo nevěděl, že její máma vládla nekmocnějšímu klanu upírů. Sledovala je z temnot noci. Pořád byla s nimi, ale oni o tom nevěděli. Jelikož oba z nich byli lidé tak je svým odchodem chtěla ochránit. Nakonec svou dceru kousla a udělala rituál pro jeji proměnu, ale tak jako by zemřela. Muselo to tak působit aby mohla povstat. Když nemohla zachránit svou lásku tak chtěla zachránit alespoň svou dceru. Takže jeji dcera zemřela a měla pohřeb na, který nikdo nepřišel. Když to pozorovala jeji máma bylo ji do pláče. Možná to měla udělat už dávno a tím zachránit svého muže před smrtí. Začala litovat toho, že je opustila, ale svého manžela ze smrti vrátit nemohla ne, že by to nedokázala, ale jejich zákony to zakazovali. Její dcera po týdnu povstala. Dostala se do jejího klanu a samota zkončila.


už mne to sere

11. října 2017 v 3:12 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Informace, blog , knihy recenze
Ano už zase mne po několika letech sere blog.cz jak věčně nejde proto při posledním celodením výpadku vznikl blog www.smrtky.blogspot.cz tam jsem teď aktivní. Nějak mne blog.cz nasral jak věčně nejde. Blogspot je stokrát lepší a hlavně jde. Ale to neznamená, že tu úplně končím to ne. Jen celkově nemám na nic náladu natož něco psát. I když něco splodim stoji to za hovno. No budu ráda za návštevu noveho blogu tam mám nove pribehy a basne.

jed

11. října 2017 v 2:59 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Básně a památeční básnē
Láska je chladná jako led
Není sladká jako med
Je jako v hadovi jed
To ďábel mne z cesty sved

Láska je bolest a city prokletį
Láska je jako mysli zakletį
Je to jako hada uštknutí
Jako smrti objetí

Dusí a bodá na hrudi
Nevím kudy

Naděje?

6. října 2017 v 21:11 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Básně a památeční básnē
Při úplňku vrány zpívají svou píseň noci, do bezedné temnoty. Líbíš se mi není pomoci, hraješ mi do noty. Chci tě obejmout a pohladit vlasy, podívat se ti do očí do toho jasu. Chci s tebou strávit krásné časy, utéci od toho života běsu. Co ty na to?

Slunce

6. října 2017 v 20:43 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Básně a památeční básnē
Slunce když přestalo svítit, a můj úsměv zemřel. Chci tě slunce do dlaní chytit, smích přešel. Měsíc svítí mi do tváře, a bledé slunce už nesvítí. Ztratila se má záře, zetlelo na hrobě kvítí. Socha anděla co pláče krev, u tvého hrobu na hřbitově. Raději být mrtev, než cítit lásku v srdci a hlavě. Pozorovat padající hvězdy z nebe, miluji tebe

Smrt anděla

5. října 2017 v 0:52 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Památeční příbéhy
Byla opuštěná.... v koutě svého pokoje... schoulená a po tváři ji stékali slzy.... Tak hořký pláč a ta obrovská bolest v její hrudi... zase se nemohla nadechnout.... Všude tma a chlad.... třásla se.... stěny pokoje byli tak chladné.... vítr se jím proháněl.... venku řádila bouře... hromy buráceli.... to malé děvčátko.... mělo neviditelná křídla.... tedy jen pro normální lidi neviditelné.... byla anděl... opuštěný a smutný..... všude takový chlad... Pořád byla schoulená a slzy nepřestávaly téct.... snažila se zvednout... ale nohy se jí podlamovali.... plazila se po podlaze na konec pokoje.... byla tak vychrtlá a slabá.... na zemi ležely střepy.... z rozbitého zrcadla..... vzala jeden střep do svých roztřesených dlaní.... chvíly sledovala svůj obličej v tom drobném střepu.... najednou viděla před sebou celý svůj život.. ty časy štěstí..... viděla se smát na louce plné květin.... vůně.... ten potůček uprostřed louky..... kam si chodila jako malá hrát.... hrud se jí ještě více sevřela..... najednou si ten střep zaryla do ruky..... ryla a ryla se slzami v očích.... tak hořce plakala..... krev zbarvila její dlaně..... šaty... a celé tělo.... plazila se dál ven z pokoje..... po podlaze... plazila se chtěla vstát a utíkat... někam pryč..... daleko.... ale nemohla..... doplazila se před svůj temný prázdný dům..... lehla si.... všude hromy a blesky.... ona už téměř nevnímala.... pomalu umírala....... bolest ustupovala..... a nastal klid a ticho.....