"Chtěl byste, abych vás zabil hned teď? Nebo chcete ještě pár minut na to, abyste si napsal epitaf?" - Severus Snape (Relikvie smrti)

Říjen 2017

Zelené čočky

4. října 2017 v 15:37 | Eleanore Inkake Samathe Lune
Tak jo toto bylo započato v roce 2011 a chci to konečně dopsat. Tak nějak jsem se v tom zasekla, ale bylo by na čase to konečně dopsat nemyslíte? Kdysi to bylo myšleno jako povídka na díly avšak aktuálně z toho bude příběh bez pokračování. Mám toho rozepsáno mnoho což víte. Tak snad se vám to bude líbit. Příjemné počtení přeji.

Byla temná noc když jsem měl nehodu...Blížila se mrazivá zima....
Ale když jsem se probudil nic jsem neviděl. Začal jsem křičet "Nevidím! Já nevidím!". Někdo přiběhl. "Oslepl jste pane Merryle." byl to mužský hlas. Zachvěl jsem se. "Nic si nepamatuji. Co se stalo? Jaké je mé jméno?" snažil jsem se zjistit, co se stalo.

"Vaše jméno je Dyrk Merylle. Měl jste nehodu. Byla s vámi i vaše žena. Kelly Merrylová..." řekl ten hlas. "A je v pořádku?" slyšel jsem jak jsem ze sebe vydal. "Zemřela. Uhořela." opáčil. "Je mi to líto" dodal. "Jaké je vaše jméno? Pane? A budu zase vidět?" vyjel jsem na něj. "Jsem doktor Ameros Daimon Devil." opáčil mi. "Když se vaše operace podaří, tak ano. Zítra vám dají zelené čočky, ale jen dočasné. Pak vám dají jiné" řekl doktor Ameros a odešel.

Po chvíli se otevřely znovu dveře, tentokrát to byl ženský hlas. "Dobrý den pane Merylle. Jsem Amanda Jorrylová" řekla. "Jak se cítíte?" ptala se. "Zmateně" opáčil jsem. "Pochopitelně" zamumlala. "Ted vám podám večeři. Je sedm hodin. Kdybyste něco potřeboval zazvonte. Zvonek máte nad hlavou po pravé ruce." a odešla. K večeři byl řízek a brambory. Ale chutnalo to příšerně. Řízek byl na kost tvrdý a brambory suché. Odložil jsem talíř a pokusil se usnout.
Když jsem se probudil zavál mnou ten strašný pocit. Pocit temnoty. Byl to nejhorší pocit, který jsem kdy zažil. Viděl jsem jen černo...

ozval se ten známý zvuk. Zvuk dveří. Byla to Amanda Jerrylová. Poznal jsem ji po hlase. "Dobré ráno pane Merryle. Máte štěstí, že ty čočky vám nasadí už dnes. Budete opět vidět. Ale ted se pořádně najezte." podala mu talíř z koblihami a kafe. "Děkuji. Bylo to dobré" snažil se o ten nejmilejší úsměv. "Nemáte zač" měla tak milý hlas. Ona se stala mým andělem. Nevím sice jak vypadá, ale jen po hlase je to Anděl.

Operace proběhla skvěle. Zase jsem viděl. Můj pokoj byl jiný, než pokoje ostatních. Byl vymalován temnou modrou. Okna byla dvě, veliká s zářivě bílími rámy, otevřené dokořán. Do poje vál sice podzimní, ale teplý vánek. Do pokoje přišla Amanda. Nevím jak jsem ji poznal. Asi dle chůze. Amanda byla oblečena do rudých bohatých šatů. Ale co to nevidím, měla na sobě křídla. Vyvalil jsem oči. "Ty jsou pravá?" zeptal jsem se. Zadívala se na mne s údivem. "Co má být pravé?" ptala se.

"Ty křídla...." opáčil jsem nejistě. "Aha ty čočky a jeden s jejich vedlejších účinků. Nemám svatozář? Za týden vám je vymění..." opáčila Amanda. "A pak to bude v pořádku..." ujištovala mě. "Nemáte. Takový případ tu byl také? " divil jsem se. "No po pravdě ano byl." zadívala se tak, že jsem nebyl schopen určit co si právě myslí. Podívala se mi do očí a pak mi vlepila vášnivý polibek. "Miluji vás pane Merryle. Od prvního pohledu na vás."

"I já se na vás vždy těšil. A s těmi křídly jste úplný anděl paní Amando. I já vás velmi miluji. Vždy ještě před tou operací jste mi zlepšila náladu. Nevěděl jsem čím to je. Teď to vím Amando Jorrylová! Miluji vás..."
Začal jí líbat všude.. po celém těle..

"Ale nepřehánějte to. Tady teď ne pane Merylle. Až vám bude lépe můžeme mít soukromí. Tady v nemocnici to není dobrý nápad pane Merylle zrovna když zde pracuji. Nemohu si dovolit přijít o práci. Chápete doufám." pronesla ke mne Amanda. Můj výraz poklesl a úsměv sklesl. No musel jsem ji v tomto případě pochopit. "Ano chápu vás" odvětil jsem ji.

Venku byl mráz. Než jsem dostal čočky a začal jsem znovu vidět tak přituhlo. Jinovatka a zamlžené nemocniční okna. I v pokoji bylo chladno. Zima a mráz. Amanda odešla z pokoje musela pracovat. Týden uplynul moc rychle. Většinu dní jsem prospal. Musím ještě nabrat sílu. A šel jsem znovu na sál. Operace trvala dlouho, ale o tom jsem nevěděl. Amanda mne uspala. Nevěděl jsem o sobě. Nevnímal jsem nic. A najednou bílé prudké světlo...

Muži se mi líbí, ale...

4. října 2017 v 10:06 | Eleanore Inkake Samathe Lune
Ahojte vítejte u další mé myšlenky a proudu mého myšlení. Tentokrát budu povídat především o mužích jako je vidím JÁ a jak se mi líbí, ale...
Je tu problém, nedokážu s nimi mít vážný vztah. Prostě mne nevzrušují, především v posteli je to bez vášně a je to divný spát s muži. Už dávno jsem zjistila, že mne v posteli více vzruší žena. Je to zvláštní miluji muže s dlouhými vlasy a vyhledávám je, ale když si představím, že s nimi spím tak mne to odradí. Možná k tomu pomohli tři znásilnění a jejich necitelnost a hrubost vůči ženám. I to, že mne chtějí většinou jen na sex či nahé fotky mne od nich odrazuje. Jejich věčné narážky na sex mne už unavují jako by nedokázali myslet na nic jiného než je to jedno a to mne sere a prostě nechci aby se mne těmi nechutnými péry dotýkali. A pak se urazí když jim nedám. K tomu su autista a nenávidím lidské doteky. Je to složité. Já jsem složitá. Ani já sebe nechápu tak jak může někdo jiný? Když já sama v sobě mám takový zmatek. Z jedné strany jsem transexuál, ale díky poruše osobnosti né tak úplně. Když se snažím vypadat jako žena tak mi všichni nadávají a hádají se jestli jsem muž či žena, a když se obléknu jako muži tak je klid. Relativní. Už mne všechny tyto narážky unavují. Ano vše mne to unavuje, když to máte prakticky celý život. Miluji ženy a muže nenávidím za to jak mi ublížili a zničili mne. Ano muži mne zničili. Psychiku...více než ženy. Navíc ženy mne přitahují i v posteli zato muži se mi jen líbí. Ale zjistila jsem, že muži mne už nijak nepřitahují až na pár vyjímek. Ale do vztahu už bych s nimi nevydržela. Vlastně nikdy mne nepřitahovali a snila jsem o ženách i ve vztazích s muži. Ano jsem lesbička. Musím si to konečně přiznat. No tak pa...

Zpráva

4. října 2017 v 0:51 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Kratke creepypasty
Byl jeden chlapec a měl dívku. Byli spolu šťastný. Chodili na procházky do přírody či pohradech nebo zříceninách. Moc se milovali a smáli se spolu a dělali šílenosti občas zašli s klukama na airsoft. Airsoft milovala. Byla v něčem spíše chlapec a on byl v něčem spíše dívka. Nebo spolu lezli na skály na jedné byla i houpačka tam ji rád houpával či z ní lezl do koruny toho stromu. Jo milovali to, ten adrealin. A u něj koukali na filmy miloval zombie filmy a ona byla posedlá upíry a zombie ji nudily. Každý měl jiný svět ve kterém žil. Ona žila gothikou a on moderně. Vždy když přišla v goth stylu tak ji sjel "Zase vypadáš jako zrůda" pronesl jen co ji tak viděl. To ji štvalo a sralo. Milovala ho a on ji avšak každou chvíli se hádali. Každý byl jiný. Měl každý jiný svět proto se stále hádali. Je zvláštní jak dlouho jim vztah vydržel. Byl to její nejdelší vztah. Avšak v něm trpěla jako pes. Pořád ji tyranizoval. Ano žel vše má své mouchy. I když ho milovala tak toužila po někom kdo ji bude více podobný.

Tiše trpěla. Oba trpěli autismem a depresemi jako nemocí. A k tomu oba měli projevy něco jako jako bipolární afektivní poruchu. Nálady se jim střídali jako ponožky. Takže zajímavý vztah s tím, že ani jeden nechodil mezi lidi. Oba trpěli těžkou sociální fobií. Když se poznali na její čtvrté základní škole tak ji bylo šestnáct a jemu patnácct. Avšak ona byla na holky a kluků se dost bála asi se její averze vůči mužům zhoršila po tom co byla znásilněna ve svých patnácti letech zdravotníkem na táboře na ošetřovně. Vztahy z muži ji nikdy nevydrželi, protože toužila po dívce a s muži se ji to až hnusilo, ale bývala s nimi jen pro zabití té strašné samoty v sobě. Sebepoškozovala se kvůli lidem a těžkým depresím.

Sebepoškozovala se od svých dvanácti let a i od té doby začali její pokusy o sebevraždu, které neustali. Pořád musela myslet na to, že je mrtvá. A v době kdy už byla na čtvrté základní škole tak se do ni zamilovali tři chlapci, ale ona chtěla dívku. Nakonec opět skončila s opačným pohlavím. Byla ujetá do blond vlasů a tento měl blond vlasy takže další vztah bez citů. Pak si našla přítelkyni jenže ta ji poslala do prdele jako všichni. Měla kamarády Mikane a ještě Filowa. Oba do ni byli bláznivě zamilovaní. Mikane ji ve škole stále plakal na klíně. Všichni tři byli šikanováni. Stala se z nich školní parta. Oni tři byli jediní klidní na škole.

Pak nastala cesta na školu v přírodě a ona seděla s Filowem. Povídali si a poslouchali spolu hudbu do sluchátek, usnula mu na rameni. Cesta byla dlouhá. Konečně dorazili na místo pobytu. Byli rozděleni do skupin do aktivit(soutěže). Vybalili si na pokojích věci a šli na večeři. Oba seděli u stejného stolu. A tak nějak spolu začali chodit. Ano nečekaně se dali dohromady. Zamilovali se do sebe. Byli spolu šťastný. Ano na začátku ano. Potom přišli hádky a nedorozumění. Byla kuřačky a gothička a to se mu přestalo líbit. Chtěl z ní roztomilého emo kluka. Avšak emo boy dávno nebyla.

Byl to její nejdelší vztah. Byli spolu skoro rok půl jenže potom ji poslal do prdele i on. Teď už opět nikoho neměla on během tří dnů měl jinou. Ona potom skočila pod vlak a zanechala zprávu.

"Moc jsem tě milovala a stále miluji lásko.
Bez tebe můj život nemá smysl, protože ty jsi můj život.
Ta bolest bez tebe se nedá vydržet.
Nezapomeň navždy tě budu milovat.
Sbohem lásko."

Mučivá láska

4. října 2017 v 0:39 | Eleanore Inkake Samathe Lune

Seděl jsem u svého stolu a sledoval noční oblohu. Právě padala hvězda. Přál jsem si..to je jedno. Přeci jen toto se neříká, že? Uvědomil jsem si. Žil jsem sám na malé vesnici poblíž města. Pracoval jsem v nudné malé kanceláři s nudnými blbými štosy nějakých papírů. No práce to tedy byla. Věčně je třídit, kontrolovat, číst, hrabat se v nich či je přepisovat. Málo času a práce nad hlavu. Ne, že by mne to vůbec nebavilo avšak zábavné to též nebylo. No šel jsem si udělat večeři. Chvilkové vytrhnutí z myšlenek. Nějaké tousty s šunkou a sýrem. A k tomu brambory s řízkem. Jak ručičky hodin odpočítávaly čas ztratil jsem se. Ani sám nevím kde. Během hodiny a něco bylo jídlo hotové. Po večeři jsem si lehl do vany. Chvilkový relax od všedního stresu.

Takový můj rituál. K rituálu patří i po tak hodinové koupeli četba, která trvá tak půl hodiny a na usínání si pouštím Vivaldiho či Bacha. Vylezl jsem z vany a hodil své tělo do rubínového županu. Osušil své delší vlasy ořechové barvy. Vyfénoval a rozčesal. Nalil jsem si sklenku červeného vína a usedl do svého pokoje ke knize. Je o vykopávkách v Egyptě. Rád jsem četl knihy o historii a různých starých nálezech či pohřebištích. No pro ostatní jsem díky tomu byl za podivína.

No už půjdu spát ráno vstávám v pět do práce. Naštěstí už má být pátek. Byl jsem uprostřed lesa. Byla tma avšak ozařovala ji prudká záře. Přede mnou proběhl jelen ozářen tím zvláštním světlem. Najednou jsem stál na hřbitově u divné temné studny. Kdo je to? Objal mne a políbil. A zmizel ve studně...Byl jsem zmaten..Zase ten jelen? Kde to jsem? Kdo to byl? Avšak přišel mi povědomý...Odkud?

Píp,píp,píp. Ozval se otravný budík. Prudké to probuzení. Oblékl jsem se do kvádra do práce. A musel si jít udělat kafe a ubalit cigaretu leč kafe nijak moc nepiji a taktéž s cigaretami. Ale tato noc se mnou zamávala. A to slušně. Kafe jsem až rozlil na podlahu jak jsem se klepal. Co to mělo jako být? A vážně sakra kdo to byl? Ale byl tak zvláštně okouzlující. Kruci na co to myslím? Okouzlující? To jako vážně? Do háje byl to chlap! Co to se mnou je? Vskutku prapodivná noc.

Dům panenek creepypasta

2. října 2017 v 20:31 | Nemessis |  Creepypasty a jiné pasty
Kdysi zde žil jeden starší muž se svou ženou. A svými pětmi děti. Měli tři dcery a dva syny ty byli dvojčata. Eleanor byla nejstarší, Belatrix byla prostřední a Luciana nejmladší. A Dan s Wanonem byli nastejno. Bydleli zde celý život. Dům koupili když jeho žena byla těhotná a čekala své první dítě- Eleanor. Dům už v té době byl tak dvěstě let starý. Odstěhovali se z města do tohoto pustého domu. Tehdy byl zarostlý břečťanem a hned u něj je malý indiánský hřbitov. Líbil se jim. Jeho žena Norwael chtěla mít klid od městského ruchu. A toto jí vyhovovalo. Už přes čtyřicet let v něm nikdo nežil. Vesničané se ho báli. Tvrdili, že každý kdo na tomto místě žil zemřel za záhadných okolností.

Jim ty řeči nevadili. Žili zde šťastně. Děti si hrávali na hřbitově či opuštěném starém hřišti opodál. Chodili do školy na návsi. Všichni to zde milovali. Rodina Cravelová zde měla klidný život tedy až do záhadné smrti jejich nejmladší dcery Luciany. Našli ji v louži krve na hřbitově u domu. Eleanor o několik měsíců po její smrti začala tvrdit, že vídá Lucianu ve svém pokoji nad postelí. Nikdo ji to ovšem nevěřil. No po půl roce od smrti Luciany našli mrtvou Eleanoru. Našli ji oběšenou ve svém pokoji na zaprášeném ztrouchnivělém hadru.

Potom za svými rodiči začali chodit dvojčata Dan a Wanon. S tím, že vídají své sestry na hřbitově a vypadají jinak. Prý je jejich zjev hrozně děsí. Tak se jejich rodiče schodli na tom, že se všichni zbláznili. Ale i oni začali v domě něco cítit. Ale dětem nic neřekli. Samy se začínali v domě bát. Ale něvěděli přesně proč ani čeho. Ale i oni tam větřili něco divného. Hlavně smrt jejich dětí byla divná.

Mnoho pohřbů. Už pohřbili dvě své dcery. Lucianu a Eleanoru. Jenže to byl teprve počátek všeho dění. Dvojčata Dan a Wanon zemřeli rok po Eleanoře. Do té doby zde bylo období klidu. Dana a Wanona našli na opuštěném hřišti omotané ztrouchnivělými provazy a břečťanem. Našli je uškrcené na prolézačkách. Takže další pohřeb dvou synů. To už jejich rodičům přišlo vážně divné. Začínali věřit v prokletí tohoto domu a místa. Vesničané sem ani nepáchli. Toto místo jim nahánělo hrůzu a tvrdili, že zde holduje sám Ďábel. Kdo by dal pozornost bláznivým vesničanům taky že? No asi zprvu nikdo co? Potom začala vyprávět jejich poslední dcera a též dítě Belatrix, že vídá své zesnulé sourozence jak na hřbitově tak na hřišti či přímo v domě a, že působí jako z hororu.

A, že jich bojí. Prý ji říkají, že bude další, že je na řadě. Rodina si tento dům upravila po svém a to co bylo rozpadlé opravili. Vlastně to zde nechali v původním stavu až na povlečení,ubrusy a koberce. Staré povlečení vyhodili a i některé ubrusy. Pár původních ubrusů si nechali. Norwael milovala šití a vyšívání takže si některé ubrusy upravila. Ona se svým manželem měli místnosti dole v prvním patře a úplně spodní část patřila všem. Jejich poslední žijící dítě Belatrix měla podkroví. A zbytek domu byl opuštěný. Norwael jeho žena začala trpět po ztrátě svých čtyř dětí silnými depresemi.

Tak se rozhodli si nějaké děti adoptovat. Tak si adoptovali tři chlapečky a dvě dívenky. Symona, Darwela a Paella. A Sylvielu s Aravel to byli dvě sestry. Sestry dostali pokoje v druhém patře každá jeden roh. Kluci dostali pokoje v prvním patře. A rodiče si vzali prostřední pokoj v druhém patře uprostřed domu. Každý pokoj měl svou koupelnu. A rodina začínala být zase šťastná. Své čtyři děti pohřbili u domu. Vybudovali si zde kamennou fontánu a dřevěný altánek se zahradou. Okolo domu vysázeli rudé a bílé růže. Dům začínal ožívat. V pachu smrti zde začínal být cítit život.



play

2. října 2017 v 19:48 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Picture creepypasta

Soutěž * záčíná 6.10.

2. října 2017 v 13:04 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Informace, blog

Vůle žít

2. října 2017 v 12:24 | Eleanore Inkake Samathe Lune
Nemám vůli žít
Prah bolesti je překonán
Mám chuť život si vzít
Můj život je prodán

Prodané mrtvé srdce
Bez vůle jít dál
Udělat to rychle a prudce
Vše mi život vzal

Bolest, žal, utrpení
Smutek, maniodeprese a miliony psychických nemocí
Bolest, které konec není
Nejde mi pomoci

Ani psychiatrička neví co se mnou
Cítí všichni mou touhu zemřít
Je to věcí danou
Víte že nemám nic a chci odejít

Stát se polární září
A svítit miliony barvami
Bez úsměvu ve tváři
Tak tělo černým závojem zahal mi

Mou rakev do země zakopej
Černý mrak nad mým hrobem

Deprese- devátý díl- Vrány

1. října 2017 v 20:35 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Depression

Alena Dubová byla zvláštní dívka. Milovala tajemno a horory a už jen to stačilo k tomu aby byla brána jako ta divná. V dnešní době mít nálepku divný je prokletí. Ano dnešní doba už je taková. Dnešní doba je krutá a zlá. Lidé čím dál více zmrdi a svět kde umírá láska. Svět plný nenávisti a zla. Z hodných lidí se stavájí ještě větší zmrdi než ti počáteční zmrdi. V tomto světě každý myslí jen na sebe, ale toto schvaluji. V dnešní době starat se o druh3 je zlo pro nás samotné. Je to unavující a vyčerpávající a k hovnu. Alena byla sexy, živel a vášnivá dračice. Byla svá a to je v dnešní době problém. Mít své názory či být sám sebou je v dnešní době velký problém. Tato dívka se díky šikaně uzavřela do sebe a přestala komunikovat s těmi osly a tupými hlavami. Byla chytrá a přemýšlela vlastní hlavou proto si skoro s nikým nerozuměla. Nakonec se na škole začala bavit s učiteli, ale ti ji též přestali mít rádi. Moc ji to myslelo a to oni nemají rádi. Neměla jediného kamaráda, alespoň ne pravého. Ti co se tak tvářili ji za zády pomlouvali. Byla odyouzena k věčné samotě. Byla krásná. Ake ne jen to. Měla kouzlo a šarm, ale toto vidělo jen mnoho málo lidí. Milovala samotu když ji nikdo nesral. Bylo ji čtrnáct let. Byla to mladá gothička. Ve čtrnácti přišla na existenci gothic stylu. Tak z těžkých depresí začala svůj žal a ztracenost vyjadřovat v tomto stylu.

Oči a uši

1. října 2017 v 15:57 | Eleanore Inkake Samathe Lune |  Creepypasty a jiné pasty
Vidíš? Slyšíš? Tma a ticho jako v hrobě. Všude černá tma nic neviděla ani neslyšela. Kde to jsem? Šátrala temnotou naslepo. O něco zakopla. Ozvala se rána jako z děla. Ozval se hřmivý dunivý rámus. Vyděsila se. Černé peklo. Noční můra. Sakra kde to jsem? Jak jsem se tu ocitla? Proč nic nevidím? Proč nic neslyším? Ptala se sama sebe v duši. Nic si nepamatovala. Vůbec nic. Chaos a zmatek. Něco zaslechla. Kroky? "Kdo je to? Je tu někdo?" promluvila někam do vzduchu.
Odpovědi se samozřejmě nedočkala. Jsem tu sama? Strachem se třásla. Zachrčení a zadrnčení něčeho kdesi. Byla úplně dezorientovaná. "Je tu někdo?" pokoušela se zjistit nějaké vodítko. Třeba pro začátek jestli je v tom hrozivém pekle sama. Zakašlání a ty dunivé kroky se přibližovali. Ucítila na své kůži dech. Takže nejsem sama. Zhrozila se ještě více.
Přítel to asi nebude. Došlo jí. Měla dlouhé krásné vlasy. Avšak tady tak nevypadali ani kdyby zde bylo světlo. Jak dlouho tu jsem? Blesklo jí hlavou. A kdo jsem? Jak se vlastně jmenuji? Z přemýšlení ji vytrhla prudká škubavá bolest. "Au!" zaječela. Myslela si, že má po hlavě. Ozval se divný zvuk. Seděla vzpřímeně. Někdo ji rval za vlasy. A tím ji i držel. Bolelo to. Hrozně to bolelo. Ozval se divně skřípající lehce cinkající zvuk. A vlasy padali k zemi. Nůžky? Co to bylo?
Strach a bolest jak ji rval za vlasy. Do tváře té osobě neviděla. Byla tu tma jako v hrobě. Neslyším, nevidím! Strachem už ani neslyšela. Zalil ji pot a husí kůže. Ucítila nečekaně ostrou bolest na kůži ruky. Něco ji začalo stékat z kůže. Co je to? Krev? Že by krev? Kdo je to? Proč mi ubližuje? Chtělo se ji plakat či řvát bolestí. Klepali se ji veškeré nervy v těle. Měla hrozný hlad a žízen. "Kdo jsi?" snažila se opět zjistit kdo je její tyran a věznitel. Avšak zase marně. "Drž hubu ty malá čubko." zaburácel tím neznámím prostorem neznámý hlas. Cože? Co to znamená? Jen ji došlo, že je to asi muž. Dle děsivého hrubého hlasu.
Počůrala se strachy. V tu ránu přišla další hrozivá bolest. "Auuu!" tentokrát už zařvala. Její nářek se rozprostřel do prostoru. Něco ostrého ji seklo do obličeje. A znovu a znovu. Krev stékala proudem. Hned na to ji něco zajelo do oka. Zaječela znovu. Něco ostrého a špičatého ji rylo do oka. Najednou ten ostrý pocit přešel na její ústa. Krev tekla...Rozřezal ji ústa skalpelem a oko propíchl šroubovákem.
"Jau"" vykřikla. Potom ji kleštěmi přichytil jazyk a uřezal ho. "Už konečně budeš držet hubu! Štětko!" zajásal radostně. S děsivým hlučným smíchem. Zlomil ji ruku. Kost nádherně křupla. Pomalu se začínal dostávat do té slastné euforie. Šílenství. Jak nádherný pocit šílenství a její stav beznaděje a utrpení. Miloval tento úžasný pocit který nejde popsat slovy. Miloval tu krásu něčí bolesti a utrpení. Našel si konečně novou hračku na hraní. Ty ostatní hračky mu už zemřeli. Po třech měsících má novou obět' na jeho zábavu a potěšení. Ach, konečně.